Pět příběhů, pět osudů

Dávné stopy, nové cesty... to jsou také a především příběhy lidí. Lidí, kteří ve zdejším pohraničí zanechali stopy svého života. V těchto pěti příbězích se také skrývají odpovědi na otázky, které vám pomohou získat potřebné údaje pro finálku.


PAULUS JOSEF HEINRICH

Vyšebrodský cisterciák, okresní vikář hořický (* 2. března 1871, † 23. listopadu 1951)

Paulus Josef HeinrichHavlíčkobrodský rodák Paulus Josef Heinrich nejprve působil jako kaplan v Německém Rychnově, poté v Rožmberku nad Vltavou a v Loučovicích. Byl také vrchním kuchařem ve vyšebrodském klášteře. Po slavnostním uvítání věřícími i představiteli obce převzal v únoru 1920 faru v Hořicích na Šumavě. Stal se také obecním kronikářem, do kostela a fary zavedl elektřinu a nechal odhalit památník pašijovým hrám a obětem světové války. O rok později se stal předsedou přípravného výboru pro obnovení pašijových her po první světové válce a s tehdejším vicestarostou Franzem Bayerem starším se zasloužil o odkoupení pašijového divadla od spolku Böhmerwaldbund.

13. prosince 1931 byl oblíbený kněz dokonce zvolen starostou obce (poprvé, a také naposledy, stanul v této funkci duchovní), ale za necelý rok z této funkce odstoupil. Ve třicátých letech spolu s režisérem Ernstem Nowakem režíroval hořické pašijové hry a v létě roku 1933 asistoval při natáčení her americkou filmovou společností FOX FILM (jednalo se o natáčení dokumentu“ Tradice Šumavy“, jednoho z prvních zvukových snímků vytvořených na našem území). V roce 1934 byl P. Paulus Heinrich jmenován čestným občanem Hořic na Šumavě.

V předmluvě českého vydání textu pašijí z roku 1936 nabádal hořické Čechy a Němce ke vzájemné snášenlivosti, ale jeho prosba nebyla vyslyšena. Zanechal po sobě cennou farní kroniku, kterou psal až do roku 1946, kdy spolu s ostatními obyvateli Hořic nastoupil do transportního vlaku, který odvážel německé občany do sběrného tábora v Českém Krumlově. Domů už se nikdy nevrátil. Dožil v bavorském Seefeld-Oberlatingu, kde 23. listopadu 1951 zemřel ve věku 80 let.

HANS SPIRO

Velkoprůmyslník a hlavní školní inspektor ve Větřní (* 20. 7. 1886, † 10. 4. 1931)

Hans SpiroInženýr Hans Spiro se narodil v Českém Krumlově jako jediný syn Emanuela Spira, který byl jedním z pěti synů původem červenořečického podnikatele Ignaze Spira, zakladatele krumlovské a větřenské továrny na papír. Po Ignazově smrti roku 1894 se šéfem podniku stal jeho prvorozený syn Ludwig (který byl se svým bratrem Emanuelem již mnoho let otcovým společníkem). Osmiletý Hans v té době trávil dětství spolu s matkou Idou, babičkou Žofií, sestrami Friedou a Mizzi a sestřenkami Gretou a Lilli v nové rodinné vile na krumlovském Plešivci. Po dokončení obecné školy studoval strojírenství na pražské Německé vysoké škole technické a po návratu ze studijní zahraniční cesty se stal schopným pomocníkem svého otce Emanuela a strýce Ludwiga. Už v mladých letech tak získal velmi cenné zkušenosti a poznatky ve vedení papírny. Díky dobře zvoleným investicím závod ve Větřní vzkvétal a papírenské výrobky se vyvážely dokonce až do Spojených států amerických.

Hansovou manželkou se stala slečna Ilse Waydelin, dcera ředitele vlašimských závodů Sellier & Bellot. Ještě před sňatkem se Hans nechal pokřtít a přestoupil k německé evangelické církvi. Brzy se manželům narodily dvě dcery, Margarita a mladší Maria Ilse. V roce 1922 začal Spiro s výstavbou rodinné vily ve svahu nad vltavským údolím, kde se rozkládal areál papírny. Vila nese rysy Heimatstilu, regionálního stylu Pošumaví.

Po vzniku samostatného Československa se stal Hans radním obce Větřní, a také místním školním inspektorem. Z velké části financoval výstavbu místní nové školní budovy, která se stala jednou z nejmodernějších škol na okrese. Po smrti svého otce v roce 1928 se stal Hans hlavním šéfem firmy Ignaz Spiro & Sohne a o rok později se dosud soukromý podnik přeměnil na akciovou společnost s kapitálem 60 milionů československých korun. Těžké následky celostátní hospodářské krize se však projevily i ve Větřní a mnoho pracujících bylo propuštěno.

Po první světové válce si obyvatelé Větřní přáli vlastní kostel, aby už nemuseli podstupovat dalekou cestu do Krumlova. Hans Spiro se jako první chopil iniciativy a založil přípravný výbor. Vlastní stavby kostela se však již nedožil. Desátého dubna 1931 ještě podnikl svoji obvyklou ranní projížďku na koni, ale odpoledne ve své vile nečekaně zemřel na srdeční záchvat. Bylo mu pouhých 45 roků. Pohřební průvod představoval jeden z nejpůsobivějších smutečních obřadů na Českokrumlovsku, kterého se zúčastnily tisíce truchlících ze širokého okolí. Urna s popelem byla uložena v mauzoleu na hřbitově ve Větřní. Ilse Spirová s oběma dcerami přijala po manželově smrti římsko-katolické vyznání a převzala náklady na vnitřní vybavení kostela ve Větřní. První svatební obřad se v novém kostele konal 3. října 1937. Shodou okolností se jednalo o sňatek Hansovy dcery Margarity s Kurtem Mehlschmiedem.

Kronika obce Větřní, 10. 4. 1931: "Ing. Hans Spiro, 45 roků starý, šéf firmy Ignaz Spiro a synové akc. spol., náhle zemřel. S ním dotlouklo srdce lidumila a nebylo nikoho, kdo by neměl pocit největšího smutku. Zemřelý byl mužem nejvzácnějších vlastností jak ducha, tak srdce, s povahou, jak se málokdy najde. Hluboká láska k lidu, která ho prozářila a neúnavná píle pro vše ušlechtilé a vysoké, jakož i neúnavná snaha učiniti jen dobro, to byly vlastnosti, které vyznamenaly zemřelého. Neohraničenou důvěrou svých spoluobčanů byl zvolen zástupcem starosty obce a věnoval tím své síly nejen pro politické dění obce, nýbrž také pro školní obec a to na vedoucím místě. Nezapomenutelný pomník si postavil přispěním k výstavbě překrásné obecné školy ve Větřní. Jeho pohřeb dne 12. 4. 1931 byl jedním z nejimposantnějších smutečních obřadů, při kterém se zúčastnilo tisíce truchlících z blízka i z daleka."

FRANZ BAYER

Majitel hostince v Hořicích na Šumavě (* 26. 10. 1898, † 13. 7. 1963)

Franz BayerFranz Bayer se narodil v hořickém domě č. 47. Jeho otec pocházel z rodiny chvalšinského voskaře, v mládí se přistěhoval do Hořic a zřídil si zde hostinec "U Čerta", který byl hojně navštěvován zejména v období konání hořických pašijových her. Jako místostarost obce se mimo jiné zasloužil o zakoupení pašijového divadla, které se tak stalo obecním majetkem.

V té době už mladý Franz postupně přebíral živnost po svém otci. Vyhlášený hořický hostinec "Gasthof Zum Teufl" („U čerta“) stával v dolní části náměstí, naproti kašně u severní opěrné zdi kostela a v jeho přízemí se nacházela také spořitelna. V jednopatrové budově s vjezdem pro koňské povozy se nacházel velký hostinský sál a ubytování s dvanácti lůžky a do první světové války zde fungovala také oblíbená kuželna. Právě sem bylo jako v prvním domě v Hořicích zavedeno vodovodní potrubí, takže se p voda mohla čepovat v hostinských pokojích a v kuchyni.

Franz Bayer mladší byl dlouholetým členem pašijového hereckého spolku. V letech 1923 - 1927 představoval v pašijových hrách důležitou roli sv. Jana Evangelisty - Miláčka Páně. V lednu roku 1926 se oženil s Mathilde Fischer ze sousední vesnice Mýto a o rok později jim narodil syn, nesoucí dál rodové tradiční jméno. V roce 1938 byl Franz Bayer mladší stejně jako jeho otec zvolen starostou obce. V tomto těžkém období řešil obsazení Hořic Američany, a později i Čechy a musel se také vypořádat s odsunem německého obyvatelstva.

Válku neprožil v poklidu ani Franz nejmladší. Po dokončení obecné a měšťanské školy ve Chvalšinách se vyučil hostinským v hotelu Růže v Českém Krumlově. Vlastenecká povinnost však chlapce povolala do války. Bojoval na západní i východní frontě a na konci války padl do amerického zajetí. Po roce byl však propuštěn a mohl se vrátit zpět do rodných Hořic. V roce 1946 se však Bayerovi, jako jedni z nejmovitějších občanů obce, museli rozloučit se svojí domovinou a opustit po dlouhá léta budovaný rodinný podnik. Franz Bayer mladší zemřel ve Steyeru, 13. července 1963 ve věku 65 let. Na své úmrtní oznámení si přál napsat: "Odpouštím z celého srdce všem mým nepřátelům, všem mým kritikům a všem, kteří mi jakýmkoliv nepřátelským způsobem ublížili."

"Jeden z početných návštěvníků hořických pašijových her se kdysi při hledání vhodného hostince k obědu optal místního uličníka, kam by za tím účelem bylo nejlepší zavítat. "Gengans zan Tuifl!", tj. "Jděte k Čertu!" zaznělo nářečím v odpověď jako spíše ještě vlídnější obdobou nakonec i spisovného jazykového obratu Scher dich zum Teufel (Táhni k čertu!)! Host podlehl nezbytně dojmu, že mu klučina dává najevo, aby odtud zmizel, a uštědřil hořickému nezbedníkovi rázný pohlavek. Vzápětí se mu ovšem od staršího obyvatele zdejší končiny dostalo poučení, že mu byl oním jen zdánlivě drsným způsobem doporučen hostinec U Čerta. Jídlo a pití mu ve zmíněném podniku zachutnalo natolik, že v uznání zásluhy uličníkovy a jeho tělesné újmy s ochotnou informací spojené dostalo se tomuto nakonec dodatečně i patřičného zadostiučinění - jak jinak než formou štědrého zpropitného..."
Glaube und Heimat, 2003, č. 5, překlad Mgr. Jan Mareš

FANY POSTULKA

Profesorka klavíru v Městské hudební škole Český Krumlov (* 3. prosince 1894, † 26. ledna 1962)

Fany PostulkaSlečna Fany se narodila v českokrumlovské ulici Pod Kamenem č. p. 168. Její otec, hajný Friedrich Postulka, působil ve schwarzenberských knížecích službách. Již od mládí se u Fany projevoval talent a láska k hudbě, takže ji tehdejší ředitel krumlovské Městské hudební školy Anton Moser přijal jako učitelku hry na klavír. Slečna Fany zde vyučovala až do roku1939, kdy byla činnost hudební školy pozastavena. Za druhé světové války se v budově usídlili vojáci a vyučovat se muselo v provizorních prostorách domu č. p. 152 v Horní ulici. V této době odvážná Fany v soukromí svého bytu tajně učila hrát na klavír i židovské děti, přestože jí to přinášelo velké problémy. Mezi její žáky patřil pozdější významný hudební skladatel Petr Eben, a také jazzový a swingový pianista a skladatel filmové hudby Wolfgang Käfer.

Hudební škola se do své původní budovy mohla vrátit až v roce 1947. Přes svoji německou příslušnost mohla Fany nadále žít ve svém bytě v areálu českokrumlovských klášterů. Pamětníci na ni vzpomínají jako na společenskou dámu štíhlé a křehké postavy. Nikdy se nevdala a zůstala bezdětná. Obdržela československé státní občanství a od té doby se začala psát jako Františka Postulková, ale nikdy se nenaučila spisovné češtině a často zadrhávala. Jako učitelka klavíru v hudební škole přestala působit v roce 1955, kdy musela podstoupit dlouhodobou léčbu po vážném zranění ruky, ale po uzdravení vyučovala dál soukromě. I po odchodu do penze zůstávala aktivní, pedagogicky činná a pokroková v nových metodách hry na klavír. Zemřela v tichosti v lednu roku 1962 a byla pohřbena v rodinné hrobce na hřbitově v Českém Krumlově.

"Považuji za veliké štěstí, že jsem měl učitelku, která nebyla metodicky na výši. Jmenovala se Fany Postulková a nechala mě hrát víceméně to, co jsem sám chtěl. Zvolil jsem si skladbu, tu jsem se do příští hodiny sám naučil a pak jsme vzali zase jinou. A tak to šlo pořád. Vše bylo předčasné - už tehdy jsem hrál například Bachův Italský koncert, nic dotažené, o nějakém postavení ruky ani řeč. Dalo mi to ale úžasný rozhled po literatuře a schopnost hrát z listu. Kromě toho, že jsme hrávali i čtyřručně, vyzkoušel jsem si i hru na harmonium. Byla to však skromná a moc milá paní, takže když jsem u ní chtěl po válce pokračovat, řekla mi, že už mi nemá co předat."
Kateřina Vondrovicová, Petr Eben, Praha 1995

GUSTAV JUNGBAUER

Univerzitní profesor, spisovatel a etnograf (* 17. července 1886, † 23. října 1942)

Gustav JungbauerProf. Dr. Gustav Jungbauer se narodil mlýně Vorderhammer u Horní Plané, který dnes leží hluboko pod hladinou Lipenského jezera. Pocházel ze starého rolnického rodu. Otec Johann se vyučil mlynářským mistrem, matka Anna pocházela z rodiny slavného spisovatele Adalberta Stiftera. Mladý Gustav studoval na Německém gymnáziu v Českém Krumlově u etnografa prof. Johanna Josefa Ammanna, který se proslavil jako autor textu Hořických pašijových her, a poté národopis a germanistiku na Karlově univerzitě. Od roku 1910 vyučoval na gymnáziu v Liberci a o čtyři roky později se ve Vídni oženil s Margarethou Hamböckovou. Po vypuknutí války se jako příslušník rakousko-uherské armády dostal do ruského zajetí, ale po tříletém věznění v Turkestánu uprchl zpět do Čech. V letech 1919 - 1921 pracoval v pozici zástupce Československého červeného kříže v Moskvě, kde prováděl repatriaci válečných zajatců. Výsledkem této akce bylo propuštění téměř 10 000 vězňů.

Ve svém rodném městě Horní Plané v roce 1923 založil Šumavské muzeum a zároveň se stal jeho prvním ředitelem. V roce 1928 začíná Jungbauerova pedagogická kariéra na Karlově univerzitě, kde jako mimořádný profesor převzal místo po svém učiteli Hauffenovi. Po roce 1937 působil jako řádný profesor pro obor etnografie. V nadšení se věnoval studiu šumavského národopisu a sběratelství lidových písní, pohádek a pověstí ze Šumavy. Byl jedním z nejuznávanějších odborníků na národopis Němců v Čechách.

Mezi jeho nejvýznamnější vydaná díla patří např. "Böhmerwald-Märchen", "BöhmerwaldSagen", "Deutsche Sagen aus der Tschechoslowakei", "Volkslieder aus dem Böhmerwalde", "Geschichte der Deutschen Volkskunde", "Deutsche Volksmedizin" a další. Dále zpracoval bibliografii německého národopisu v Čechách a v letech 1929 – 1938 vydával časopis Sudentendeutsche Zeitschrift für Volkskunde. Zemřel po těžké nemoci 23. října 1942 v Praze a jeho tělo bylo převezeno na hornoplánský hřbitov. Hrob bychom však dnes hledali marně, stal se obětí poválečné devastace.