Obchod ve středověku a novověku

Stálá výstava věnovaná krajině, lidem v ní žijícím, středověkému obchodu, cestování a léčitelství je umístěna ve Freistadtském pivovaru a v bývalém Bad Leonfeldenském špitálu. Výběrem zajímavostí, které je možné shlédnout, bychom Vás rádi do těchto míst pozvali.

Vaření piva

Pivo jako alkoholický nápoj s obsahem kyseliny uhličité vznikající kvašením, má dlouhodobou tradici. Z různých možných způsobů výroby se od středověku prosadila technika vařením, která se používá dodnes. Základní surovinou je obilí, které se zpracovává na slad, dále chmel a voda. Protože pivo nebylo původně příliš trvanlivé a nebylo tedy schopné transportu, existovaly v mnoha lokalitách malé pivovary, které pokrývaly potřebu místních obyvatel. Ještě před tím, než horké nápoje (jako čokoláda, káva a čaj) nastoupily vítězné tažení ke konzumentům, pilo se ředěné pivo po celý den. Pivovar ve Freistadtu je jako poslední v Evropě provozován společenstvím měšťanů, kteří mají várečné právo.

Svatí piva

V období křesťanského středověku si řemeslnické cechy volily jako své ochránce ty svaté, jejichž život nebo umučení měly souvislost s jejich řemeslem. Jeden z nejznámějších patronů piva je Gambrinus, který však žádným svatým není a v umění je představován jako protějšek k bohu vína Bakchovi. Vedle jiných "pivních" svatých, jako Arnulfa z Metz (který v 7. století údajně učinil pivní zázrak), je v Horním Rakousku rozšířen především kult svatého Floriána. Je patronem všech, kteří mají co činit s vodou – základní složkou piva. Protože je dosud v Horním Rakousku uctíván také jako zemský patron, je zde známější než jiní ochránci pivovarnictví.

Cesty a tržiště

Cesty měly nesmírný význam pro hospodářství a pro vzájemnou komunikaci. Díky tomu vznikala tržiště, která se stala základem prosperujících měst. Obchod v regionu byl a doposud je orientován na výměnu zboží mezi oblastmi ležícími severně a jižně od Dunaje. Směrem od vodní cesty byla po mnohých stezkách přepravována do Čech sůl, dále textil, předměty ze železa a tzv. benátské zboží (především koření, sklo a drahé látky). Opačným směrem pak byli na jih dováženi sledi, kožešiny a kožené zboží. Z právního hlediska byla od dob středověku zvýhodněna cesta přes Freistadt (Cáhlov), která jako jediná byla pro kupce povolena a všichni obchodníci zde museli nabídnout své zboží k prodej. Všechna jiná spojení (jako například kratší trasy údolím Haselgraben přes Bad Leonfelden do Vyššího Brodu) se tak staly "pašeráckými trasami".

Útrapy cestování

Cestování mívalo svá nebezpečí. Osud cestujících ohrožovaly nehody, medvědi a loupeživé bandy. Také rivalita mezi jednotlivými dopravními trasami vedla k násilí proti všem, kteří se nedrželi určených cest. Různá cla, mýtné za silnice a mosty cestujícím jízdu sice prodražily, ale vrchnost a panovník za tyto poplatky silnice stále vylepšovali a udržovali v dobrém stavu. Přesto nebylo cestování nic příjemného. Vozy a kočáry byly nepohodlné a jízda na koni byla namáhavá. Především v zimě nepomáhalo ani sebelepší cestovní vybavení a podchlazení cestující často onemocněli. Klášterní muzeum v Admontu dodnes vlastní dvě homeopatické cestovní lékárny, které si v 17. století vozili cestující s sebou.

Cesty však do země přivedly nejenom obchodníky a zboží. Usnadnily pohyb také vojákům a válečným hordám. Díky tomu v oblasti Mühlviertelu začali šířit hrůzu a násilí v 15. století husité a v 17. století Švédové, kterým šly v patách epidemie a hladomory.

Uděláme si cestu v čase? Představ si, že jsme v roce 1790 a jedeme kočárem.
Jak se to kymácí a třese! Cesta je hrbolatá a plná výtluků. Dávej pozor, ať si neuděláš modřiny!
Jízda je nebezpečná. Loupežníci číhají na spoustě míst.
Utíká to pomalu! Pro cesty, které urazíme autem za pár hodin, bylo kočárem potřeba několik dní.
A jé, prší! Nedlážděné cesty se při dešti rychle proměnily v bahno a byly téměř nesjízdné.
Je chladno! V zimě člověk v kočáru pořádné promrzne.
Zlomilo se kolo! Bohužel nejde pokračovat v cestě.

… ovšem takové těžké dřevěné kolo s jedenácti loukotěmi (jaké dodnes mají například v Městském muzeu ve Steyru) nemuselo sloužit jenom k cestování. S jeho pomocí se také prováděl na vrazích a loupežnících tzv. richtrad neboli lámání v kole. Nebo takový "bummerl". Ten se používal jako zarážka povozu, když kočí dopřál koním přestávku. Kola se otočila dozadu a povoz se zastavil.

Koněspřežka

Obchod se solí byl hlavním důvodem vzniku koněspřežky, která vedla z Lince do Českých Budějovic (a později byla prodloužena až do Gmündenu). Železničáři nosili služební klobouk, tašku přes rameno a lucernu. Bydlili ve strážních domcích podél tratě, ze které v zimě museli odhazovat sníh. Provoz na staré koněspřežce, která výrazně ulehčila cestování i přepravu nákladů, skončil v roce 1872 a úsek mezi Lincem a Gmündenem začal sloužit provozu parních lokomotiv.