Léčitelství a nemoci

Stálá výstava věnovaná krajině, lidem v ní žijícím, středověkému obchodu, cestování a léčitelství je umístěna ve Freistadtském pivovaru a v bývalém Bad Leonfeldenském špitálu. Výběrem zajímavostí, které je možné shlédnout, bychom Vás rádi do těchto míst pozvali.

Lékařství a sociální péče

Dlouhou dobu se léčitelské umění zakládalo na lékařských teoriích z doby antiky a předávaných zkušenostech. Sociální péče ve středověku měla své duchovní a morální kořeny v křesťanském světě představ. Soucitný přístup, pomoc chudým a nemocným a zakládání špitálů patřily k projevům milosrdenství. Dobré činy umožnily odpuštění hříchů, a mohly tak duši ochránit před peklem nebo zmírnit její útrapy v očistci. Ve městech a trhových obcích převzala péči o chudé a nemocné vrchnost, která provozovala městské špitály.

S počátkem novověku (kolem roku 1500) začíná medicína dostávat stále více vědecký charakter a zájem o anatomii přinesl přesnější poznání lidského těla. Vlám Andreas Vesalius položil ve své knize De Humanis Corporis Fabrica z roku 1543 nové základy o znalosti lidského těla. K nejznámějším lékařům patřil Theophrastus Bombastus von Hohenheim (zvaný Paracelsus), jehož hodnocení se pohybovalo mezi šarlatánem a zakladatelem moderní medicíny. Povolání v oblasti medicíny byla rozmanitá a o nemocné pečoval lékaři, chirurgové a lazebníci.

Lékař

Nejvyšší postavení zaujímal lékař, který absolvoval univerzitní studium zaměřené na humorální patologii. Východiskem tohoto antického učení o čtyřech základních tělesných tekutinách byla představa, že nemoc pochází ze špatného poměru krve, hlenu, žluté žluči a černé žluči. Praktické zákroky u pacienta (pouštění žilou, amputace, trhání zubů) prováděl méně kvalifikovaný personál, například chirurg nebo lazebník. Teprve s reformami 18. století (První lékařská škola ve Vídni) se profesní obraz lékaře začal přibližovat tomu dnešnímu.

Chirurg

Původně se chirurgové vyučovali svému povolání jako řemeslu, teprve od raného novověku mívali nižší univerzitní vzdělání. Přesto již z počátku 16. století existuje důkaz o používaných protézách. Roku 1504 přišel rytíř Gótz von Berlichingen v bitvě o ruku. Ranhojič (chirurg) sice ránu ošetřil, ale ruka zůstala zmrzačená. Místo obvyklých háků si však rytíř nechal u kováře zkonstruovat železnou ruku, která se skládala ze 200 malých dílků a kde prsty a palec byly pohyblivé. Na tehdejší dobu to byla senzace!

Od renesance začala nabývat na důležitosti anatomie a botanika. Mezi používané léčivé rostliny patřila aloe perfoliata (od doby antiky používaná jako projímadlo), ibišek (prostředek mírnící rány a záněty, vnitřně proti úplavici) a chininová kůra (proti malárii a horečce). Na potíže s játry, na rány a při bolestech na hrudi se používala lékořice. Jako kloktadlo při zánětech zubů, klyzma při úplavici a jako prostředek proti kousnutí pavouků a škorpiónů sloužila máta. Na uklidnění nervů a proti křečím v žaludku a střevech se často používal kozlík lékařský. Semena pivoněk se podávala při epilepsii a při krvácení z dělohy. Došlo také k objevům řady tělesných funkcí a úspěchy při léčení vzrostly. Z této doby se dochoval nejenom voskový model pitvy břišních orgánů, ale také kovaná protéza. Od 19. století bylo díky poznatkům o hygieně, efektivnějším metodám zástavy krvácení a potlačování bolestí (narkóza) možné provádět také komplikovanější chirurgické zásahy.

Lazebník

V protikladu ke studovanému lékaři, který se svého pacienta ani nedotkl (v lepším případě prozkoumal jeho moč, nejprve ještě teplou, a poté s odstupem dvou hodin), prováděli lazebníci praktickou medicínu. Tzv. lazebna nabízela v rámci služeb hygienu, kosmetiku a medicínu. Lazebníci uměli pouštět žilou, nasazovat baňky, ale také provádět amputace, trhat zuby nebo operovat šedý zákal. Lazebníci pečovali o chudé lidi, kteří si lékařskou péči nemohli dovolit a působili také jako pomocníci studovaných lékařů.

Lékárník

K oddělení lékárnické a lékařské profese došlo roku 1241 a lékárníci se stali horní společenské vrstvy ve městě. Ve svých skladech mívali bohatství léčiv, která pocházela z minerálů, rostlin nebo i zvířat (mošus neboli pižmo z kabara pižmového se například používal proti jedům, jako afrodiziakum a na podporu srdce). Nechyběly zde ani části mumií nebo sušení netopýři a díky zámořským objevům také řada exotických rostlin. Egyptské mumie ve středověku nahrazoval minerální vosk arabské medicíny, který se používal na rány a jako náplast, ale v té době již nebyl k dostání. Pozdější rozvoj vědecké chemie dal impuls k výrobě léčiv chemickými postupy, což předznamenalo cestu k modernímu farmaceutickému průmyslu.

Epidemie

Mezi největší útrapy středověku a raného novověku patřily epidemie, které se rychle šířily a zanechávaly po sobě velký počet obětí. Nejhorší byl mor, který se v Evropě opakovaně vyskytoval v podobě tzv. morových ran od roku 1348 až do 18. století. Další častou nemocí byl ergotismus neboli "oheň svatého Antonína", způsobený pojídáním obilí napadeného námelem (za účelem péče o osoby trpící touto otravou byl založen řád antonitů). Své oběti si pravidelně vybíralo také malomocenství a syfilis, do 20. století považované za nevyléčitelnou nemoc.

Nemoc, smrt a představy o onom světě

Pro lidi ovlivněné náboženskou vírou představoval život pouze přechodné stadium. Skutečný život začínal až po smrti a útrapy způsobené nemocemi byly pouze zkouškami na cestě do království nebeského. Tzv. "onen svět" se podle středověkých představ lidí skládal ze tří částí. Dobří lidé přišli okamžitě do nebe, naprosto zlí lidé do pekla. Většina hříšníků skončila v očistci, kde se kála ze svých činů. Teprve při Posledním soudu měl přijít Kristus a duše s konečnou platností spasit či zatratit.

Přesto měli lidé z všudypřítomné smrti ("uprostřed života jsme objímáni smrtí") stále velký strach. To dokladuje i řada obrazů a předmětů, které se dochovaly na obou stranách hranice. Patří k nim například dřevořezba "Ubohé duše v pekla" z roku 1780, grafiky ze zrcadla Dobré smrti (ARS MORIANDI), obraz Tanec smrti, černá vyřezávaná židle jako symbol pomíjivosti MEMENTTO MORI (vyrobená v Čechách počátkem 18. století) nebo hodiny z lebek z roku 1628 z majetku středověkého kláštera Klosterneuberg.

Světci, světice a svatí pomocníci

Pro každé nebezpečí, kterému byli lidé vystaveni, existovali světci, které bylo možné vzývat. V případě nemocí, které neuměl lékař vyléčit, lidé často hledali nadpřirozenou podporu. Vedle Krista a Panny Marie (kteří se vždy žádali o přímluvu u Nejvyššího) měli další svatí na starosti jednotlivé nemoci nebo části těla. Je známo "Čtrnáct svatých pomocníků", kteří byli příslibem pomoci ve většině životních obtíží. Svatý Blažej například pomáhal při krčních obtížích, svatý Erasmus při onemocnění žaludku, svatý Diviš při bolestech hlavy a svatá Markéta Antiochijská byla ochránkyní těhotných žen a rodiček. Svatý Bartoloměj byl vzýván při léčbě kůže a nervů, svatý Florián byl pomocníkem proti suchu, bouřím a ohni. Patronem počasí byl svatý Donát, často zobrazovaný s blesky. Poutnická mušle, hůl a klobouk byla symbolem svatého Jakuba, ochránce poutníků. Svatý Mikuláš byl patronem milujících rodičů. Na svatého Peregrina se obraceli nemocní trpící bolestmi nohou. Svatý Martin z Tours byl ochráncem cestujících, chudých a žebráků a svatá Alžběta byla patronkou nemocných, vdov a sirotků.

Kromě hledání pomoci u jednotlivých světců se nemocný člověk často "zasnoubil" s votivním obrazem nějakého poutního místa, což většinou znamenalo, za svoje uzdravení slíbil Panně Marii vykonání pouti nebo votivní dar. Poutě často vedly k léčivým pramenům, kde propojovaly léčbu fyzického těla s vírou ve vyslyšení modlitby a zázrak. Mnoho obrazů a jiných předmětů náboženského charakteru sloužilo také jako ochranné amulety.

Lidová medicína

Lidová medicína využívala řadu domácích prostředků a léčivých bylin, ale nebyli ji cizí ani magické představy o světě. S náboženskými představami byly úzce spojeny votivní obrazy, které mohly sloužit buď jako poděkování za uzdravení, nebo jako prevence. Za svůj dar světci (latinsky se tento princip nazýval "do ut des" -"dávám, abys dal") nemocný člověk očekával ochranu a vyléčení.

Rozšířené byly také amulety, které lidé u sebe nosili pro ochranu před určitými nemocemi. Kromě přívěšků z drahých kamenů (horský křišťál se nosíval jako přívěšek proti bolestem zubů, jaspis s karneolem ve stříbře měly pomoci proti psotníku) nebo děrovaných kamenů (přirozeně perforované kameny měly léčit oční nemoci, oblé pazourky zvané "Adlerstein" nebo "Klapperstein" chránily proti potratu nebo předčasnému porodu) sem patřil například chrup kuny (která symbolizovala sílu), prasečí skalní kost (sedláci ji nosili v kapse u vesty proti bolestem zubů) nebo mince svatého Jiřího (které vojáci nosili na ochranu před sečnými a bodnými zraněními). Tzv. "breverl" byl skládací list se svatými a magickými znaky, výroky a obrázky, který se nosil jako talisman. Růženec z užovčí páteře byl oblíbeným amuletem proti psotníku a dával se malým dětem kolem krku. Rodičkám se do rukou vkrádaly lahvičky se sakramentáliemi, které měly pomoci proti porodním bolestem. Zachoval se také špalek dřeva s "vklíněnými" nemocemi (do otvorů se vkládaly klíny obalené papírem nebo látkou, na něž se napsaly jednotlivé nemoci) a "Trudenzapfen", obalené čípky pro kojence, kterým vytékalo z prsních bradavek mlezivo. Jiné předměty sloužily pro obrannou magii (Maska děsu). Revmatické obtíže mírnily měděné náramky. Tzv. "hnisavé svíčky", obsahující byliny a pryskyřici, léčily svým kouřem.

Také sedláci se snažili chránit svůj dobytek pomocí magických praktik, mezi které patřily tzv. "polykací obrázky" (na velkém archu bylo natisknuto mnoho malých obrázků milostivého obrazu). Železné votivní figurky ve tvaru koně, dobytčete, prasete nebo včely sloužily buď k ochraně, nebo jako výraz poděkování za přestálé nebezpečí u daného zvířete.

Špitály

Špitály, zakládané kláštery a městy, měly s dnešními nemocnicemi společného jen málo. Byly směsicí ubytovny a instituce lékařské péče, staraly se o chudé a zároveň plnily funkci jakéhosi domova důchodců. Jako občan města či trhové obce si mohl člověk zakoupit v takovém špitále místo a podle výše majetku si zajistit více či méně příjemné prožívání podzimu svého života. Důležitou roli hrálo náboženství, takže v centru celého areálu stával špitální kostel, kde se nemocní, chudí a staří lidé modlili za blaho vlastní i blaho zakladatele. Zpočátku bylo běžné, že nemocniční postel sdílelo několik pacientů. Teprve v 16. století se objevila myšlenka poskytnout každému pacientovi vlastní postel. S touto novinkou přišel Jan Ciudad (zvaný Jan z Boha), zakladatel řádu Milosrdných bratří. Tzv. "darované postele" byly opatřeny tabulkou se jménem dárce a až do 17. století byly opatřeny nebesy, kterým se přezdívalo "chytač vší".