Energie krajiny

Tvář krajiny, našeho domova, je výsledkem působení mnoha generací našich předků. Duchovní rozměr získala zdejší krajina od svých původních obyvatel, především Keltů a následně Slovanů. Krajina v sobě uchovává všechny významné jevy, ke kterým v ní došlo, tyto energetické otisky však můžeme vnímat pouze v mimosmyslové rovině. Náš vztah k určitým místům či ke krajině pak určuje souhrn nejenom běžně vnímatelných, ale také skrytých vjemů.

Každé místo v krajině má svoji energetickou hodnotu. Specifické vlastnosti však mají takzvaná „energetická místa“ (nebo také „místa síly“), protože zde dochází k výměně sil mezi Zemí a vesmírem. V místě, kde se proud kosmické a zemské síly setkává, dochází k určitému druhu fúze obou složek a následně k silnému vyzařování životní síly, která se kulovitě rozlévá do prostoru. Takové místo vytváří výchozí bod poměrně širokých energetických drah (ley-linií), které paprsčitě prostupují krajinu a spojují toto paprsčité centrum s jinými, kvalitativně příbuznými místy.
Někdy se protiklady (zemská a kosmická energie) mísí, jindy se přitahují nebo odpuzují. Z tohoto důvodu lze místa využívat k různým účelům, včetně léčení nebo k práci na duchovním rozvoji člověka. Jinde se však člověk může cítit fyzicky nebo psychicky špatně a nedokáže na takovém místě delší dobu zůstat.
Kněží, šamani či druidové dokázali energii krajiny nejenom udržovat, ale také posilovat a využívat. V průběhu věků se měnil charakter lidských kultur i osídlení, a s ním se měnil také vztah k energii krajiny. Mnoho kdysi významných energetických míst bylo zapomenuto či ponecháno svému osudu (a některá z nich, jako například Stonehenge, byla naopak vlivem dlouhodobých lidských návštěv energeticky zcela vydrancována). Postupně docházelo k porušení energetických bodů i celých systémů, což do určité míry ovlivnilo také kvalitu životního prostředí. Jestliže se v dnešních dobách znovu obracíme k energii, kterou nám naše krajina poskytuje a učíme se s ní zacházet, může to znamenat nástup dalšího civilizačního období, který nás již nyní vede k obnově důležitých zdrojů síly. Dochází k pokusům o revitalizaci jednotlivých energetických bodů i celých systémů, často za pomoci znovu vztyčených menhirů nebo celých kamenných soustav. Tato technika obnovy životních krajinných sil za použití vztyčených kamenů se označuje jako litopunktura. Nauka o odhalování skrytých sil země se nazývá geomantie (ge – Země, manteia – věštba).

Chování energetických míst v krajině je určováno jejich vlastnostmi, které mohou být založeny na:

  • energii místa a silách, které ji aktuálně tvoří,
  • historické či aktuální přítomnosti duchovních bytostí nebo jiných astrálů,
  • energetickém otisku minulých událostí,
  • energii stromu,
  • energii kamene či jeho tvaru,
  • energii krajinného energetického útvaru
  • historické činnosti člověka (a to včetně činnosti duchovního rázu).

Z energií, s nimiž se můžeme v krajině setkat, patří k nejdůležitějším energie přírodní, především tzv. zemská a kosmická energie. Ta první vzniká v hlubinách zemského jádra, ta druhá přichází z kosmu. Obě dvě jsou pak hlavní součástí energetických silových míst krajiny.

Průzkum energetického bodu (místa)

Přicházíme-li na jakékoliv místo síly, je třeba nejprve zjistit, zda je tu přítomna nějaká astrální bytost, případně strážce místa. Pokud ano, požádáme jej o dovolení vstoupit. Teprve když je nám dovoleno vstoupit, můžeme začít s vlastním průzkumem místa a jeho energií. Intenzitu energie můžeme měřit např. pomocí virgule, ale lze ji samozřejmě zkoumat jen pocitově přes signály vlastního těla. Dále zjišťujeme, jaká je její polarita (+ / -) a rozmístění. Zda se jedná o energetický bod, zónu, vír nebo linii, případně o kombinace těchto prvků. Pokud máme pocit, že je místo léčivé, můžeme se pokusit zjistit, které nemoci a jakým způsobem se zde dají léčit a pro koho je léčení vhodné (některá místa jsou pouze pro konkrétní pohlaví).

Léčba energeticky poškozené krajiny

I. Poškození krajiny v energetické oblasti

1. Převaha vodní masy (ženské energie)
Přehrady (nahromaděné velké vodní masy)
působí na krajinu destruktivně také proto, že s fyzickou vodou jsou zároveň zadržovány silové proudy, které tekoucí vodu doprovázejí. Z toho vyplývá, že dotyčná část krajiny je zaplavována jinovou silou vody, ale jiným oblastem je tato síla naopak odnímána, nebo k nim přitéká jenom ve velmi omezeném množství. Přehrady potřebují vlastní energetické uzemnění, jinak působí pro celé údolí jako cizí těleso. Pokud chceme krajině pomoci, je třeba posílit jangové (+) body na okolních kopcích a podpořit proudění sil mezi nimi. Na vrcholku hory či kopce vyčistíme ohnisko, posílíme ho harmonickým zpěvem a zdejší jangový proud v představě (žlutá a červená barva) vedeme obloukem k bodu uprostřed jezera, kde ho ukotvíme v jezerním dně a poté rozptýlíme do všech stran po jezeře a jeho okolí. Nesmíme však postupovat agresivně, abychom nepotlačovali citlivé jinové (-) síly vody.

2. Převaha mužských sil (města, velkoměsta)
Umělé vzedmutí ženských sil v krajině (vodní nádrže) je ve skutečnosti zrcadlovým odrazem agresivních mužských sil, které jsou nyní hnacím motorem vývoje naší civilizace. Agresi lidských jangových sil, díky níž hrozí definitivní zničení citlivého přediva životních sil Země, lze nejzřetelněji cítit ve velkoměstech s hustou zástavbou a rozvětvenou silniční sítí. Největší problém je, že může být utlumena činnost „srdeční čakry Země“, která je za nenarušeného stavu na úrovni polarity kosmos-Země, i jin-jang (mužský-ženský) dokonale vyrovnaná a vyzařuje až několik set km do okolí. Města bývají díky kanalizaci také často zbaveny svého vodního (ženského) charakteru místa. Meditací, modlitbou, posílením místa pomocí kontaktu s vodou a stromy můžeme pomoci. Nakonec harmonickým zpěvem podpoříme dýchání srdečního centra.
V případě, že ve městě dochází k vytvoření odcizených vrstev, může být zablokována také Zemská čakra. Vlivem nepropustné vrstvy chaotizovaných vibračních struktur, produkovaných ruchem města, je Zemská čakra stlačována pod povrch země a je zamezeno vylévání jejích sil. Posílením jinových míst (prameny, potoky, řeky), návrat k meandrům, stromům nad řekou apod. můžeme znovu napomoci k návratu rovnováhy mezi oběma principy.

V obou výše uvedených případech se jednalo o vitálně-energetické systémy, které vykazují centrální charakter, nebo se z jednoho centrálního bodu rozpínají paprsčitě do prostoru. Energie však krajinou proudí také po liniích:

3. Ley-linie a jejich poškození
Energetické systémy, které procházejí krajinným prostorem lineárně, jsou označovány jako ley-linie. V materializované krajině je citliví lidé vnímají jako silové linie, spojující jedno místo s druhým. Oslabení ley-linií souvisí se žalostným kvalitativním stavem krajiny. Čím větší je vyzařování ley-linie, tím lepší je v jejím okolí stav a čistota krajiny. Čím je vyzařování slabší, tím je daný prostor více „znečištěn“. Pokud necítíme v prostoru žádné vyzařování, můžeme říci, že je v prostoru závažná blokáda. V nejhorším případě je prostor na energetické a duchovní rovině téměř mrtvý. Pokud ale dojde k očistě a vyléčení nějakého prostoru, linie se samy ze sebe „roztáhnou“, tzv. opět se rozpínají ve svém záření. Je možné je oživit také usazením kamene nebo litopunkturní jehlou.

II. Způsoby vnímání při průzkumu prostoru

1. Smyslové vnímání (fyzická rovina)
Vnímání jemnohmotných rozměrů skutečnosti začíná již na smyslové úrovni. Pokud člověk používá „fyzické“ smysly s vědomím, že to, co jimi vnímá, je pouze povrch vícevrstevného fenoménu, pak může už i prohloubením smyslového vnímání zaregistrovat stopy nadsmyslové reality. Proto bychom se měli učit co nejpřesněji pozorovat. A také se zbavit názorů, že je něco pouze „náhoda“ nebo „nesmysl“ – jenom proto, že náš rozum není na podobné vjemy zvyklý. A přesto právě jim – pokud nám to vnitřní cit potvrzuje – bychom měli věnovat zvláštní pozornost.

2. Tělesné reakce (fyzická i energetická roviny)
Řadu vjemů můžeme rozpoznat prostřednictvím tím, jak naše tělo na daný jev reaguje (případně jak reaguje proutek, virgule, kyvadlo či jiný nástroj, který je „naší prodlouženou rukou“). Většinou se jedná o pocit jemného mrazení, chladu, vlnu horka, třes, stažení žaludku, ostrou bolest ve spáncích, pocit „přilby“ na hlavě, rozhoupaného žaludku, nestability, tepla u srdce, „tahu“ k určitému místo nebo bytosti apod.

3. Citová (astrální) úroveň
Velmi dobrým pomocníkem při vnímání krajiny a jejích bytostí jsou naše emocionální dojmy, instinktivní reakce, „obrazy za očima“, pocit „hlasu v hlavě“, vnitřní rozhovory, sny a vize.

4. Intuice (duchovně-duševní úroveň)
Může se jednat o naši vlastní intuici (komunikace s podvědomím), případně o poselství z duchovních zdrojů nebo o poselství předávané světelnými bytostmi.

V oblasti léčení Země je vnímání v jemnohmotné oblasti ztížené tím, že se často jedná o fyzickýma očima „neviditelné“ fenomény, které často bývají navíc vytěsněny do hloubi „podvědomí“ daného prostoru. Každý případ je jedinečný, žádné schéma řešení neexistuje. O to více je třeba postupovat pečlivě, zapojovat všechny naše sféry vnímání i všechny zkušenosti, pracovat kreativně, nedogmaticky a především hravě. Vždy je dobré, když máme možnost situaci konzultovat s někým dalším a také při vlastním léčení je větší skupina přínosem, protože je možné získat více názorů a více vjemů, takže celkový postup je pak komplexnější.
Opatrnost je vždy na místě!

Vyhnané elementární bytosti

Odbagrováním živé vrstvy země (např. při stavbě silnice), která se má později navézt zpátky, znamená pohromu pro elementární bytosti. Tato „ohniska vědomí“ nemají materializované tělo. Při vykonávání svého životního poslání jsou odkázány výlučně na svou jemnohmotnou tělesnou strukturu. Elementární bytosti v rámci planetárního organismu ztělesňují rostlinám a nerostům vědomí, vedou životní procesy, propojují vývoj na různých úrovních, udržují růstové pochody v drahách jejich pravzorů, napájejí životní říše kvalitou moudrosti a lásky. Aby mohly vykonávat tak mnohotvárné úkoly, je jejich svět bohatě členěný. Existují buňky vědomí, oduševňující jednotlivé živé bytosti, jako jsou stromy, rostliny, potoky, geologické vrstvy. Existuje i řada výše vyvinutých elementárních bytostí, které se starají o souvislosti v krajině na nadřazených úrovních. Kromě toho, bez ohledu na stupeň vývoje, náleží každá elementární bytosti do oblasti některého z živlů.

Elementární bytosti mají dvojí „podobu“. Jejich tělesný organismus se obvykle rovná silovému víru nebo vzoru a sídlí na vitálně-energetické (éterické) úrovni. Jejich aspekt vědomí patří k citové dimenzi skutečnosti (dimeneze „astrální“ nebo „praobrazná“). Přitom je třeba si uvědomit, že éterické tělo elementární bytosti je vetkáno do vitálně-energetického přediva lokality. Bytost tedy nemá zpravidla možnost změnit své místo. Je na určité místo upoutána, i když se její aspekt vědomí může v přiděleném prostoru svobodně rozvíjet.

Když je vegetace zničena a úrodná vrstva půdy odbagrována, zaniknou ohniska, na které jsou elementární bytosti upoutány, aby mohly naplňovat své poslání. Pro elementární bytosti to znamená něco podobného jako smrt pro člověka (kdy duše ztrácí odumřením těla konkrétní vztahy k bližním i ke svému obvyklému okolí ve fyzickém světě). Duše ale postupným procesem umírání najde svou cestu do duchovní dimenze bytí, aby na této úrovni pokračovala ve svém vývoji. Vykořeněné elementární bytosti (jako části jednoho kolektivního organismu, kterým je vědomí Země) se však ze své vazby na přidělený úkol a dané místo nemohou uvolnit. Vznášejí se v astrálních vrstvách nad zničeným místem a truchlí nad svou neschopností uskutečnit poslání, které jim bylo přiděleno božským určením.

Nepomůže, ani když je hlína po čase vrácena a pozemek znovu osázen. Pokud se někdo nepostará, aby zapuzené elementární bytosti mohyl najít svá ohniska ve struktuře nově uspořádaného terénu, může trvat i stovky lež, než příroda dokáže na tomto poraněném místě dát vitálně-energetickému předivu opět srůst a než se tak vytvoří přirozené podmínky k tomu, aby se zde odpovídající elementární bytosti mohly znovu zabydlet.

Pokud chceme pomoci, nejprve najdeme místo, kde došlo k poškození krajiny (pokácení stromů, odvodnění, odvezení svrchní vrstvy hlíny apod.) a kde se tísní elementární bytosti, které včas nikdo nevaroval. Oslovíme je a omluvíme se za chyby svých bližních. Poté je poprosíme, aby opět zaujaly svá místa ve „svém“ domovském teritoriu a slíbíme jim přitom naši pomoc. Nyní přichází na řadu vlastní přesun. Do místa, kde se bytosti zdržují, položíme kameny a požádáme je, aby k nim připoutaly svá silová ohniska. Po 24 hodinách kameny rozneseme a položíme (nebo zahrabeme) na různá, naším citem a intuicí vybraná místa po celém „mrtvém“ pozemku. Tyto kameny pak představují nová ohniska elementárních bytostí. Pokud potřebujeme z nějakého důvodu tyto transportní kameny odnést zpátky, časem můžeme bytosti poprosit, aby se ukotvily ke stromům, podloží apod. a pozemek vyčistíme.
Bylo by samozřejmě lepší vše provést před započetím prací a bytosti v kamenech odnést do oblasti, které se úpravy nedotknou (a pak je znovu „osadit“ na původní či nově zvolená místa). Vytvořené „ostrůvky elementárních sil“ je nejlepší oplotit, aby zde bytosti nebyly rušeny.

Čerpáno převážně z knih Pavel Kozák, Energie krajiny a Cesty léčení země, Marko Pogačnik