Pozůstatky dávných tradic

Jak žili Keltové

Ve starověku byli Keltové obecně charakterizováni jako lid bojovný, odvážný. Milovali dobrodružství, stejně však také zábavu a hodování. Archeologické nálezy dosvědčují, že Keltové měli bohaté tvůrčí schopnosti, potrpěli si na nošení šperků a na bohaté zdobení výzbroje. Libovali si v pestrých oděvech, v látkách s proužkem a kostkou. Nosili haleny a kalhoty zvané braca (keltský vynález), vlněný plášť spínali na rameni ozdobnými sponami.

Keltové byli technicky značně nadaní. Jejich štoly na železnou rudu sahaly až do hloubky sta metrů. V tavicích pecích zpracovávali kov nejdříve na hřivny, s nimiž buď dále obchodovali jako se surovinou, anebo je v kovárnách zpracovávali na meče, dýky, hroty oštěpů akoňské postroje (ovládali již kalení železa na ocel). Kovářské řemeslo se těšilo velké vážnosti a kováři, kteří měli magické schopnosti, byli téměř rovni knížatům.

Keltové také uměli leptat kov a ovládali techniku intarzie kovem, která sahá až do doby halštatské. V Bibracte bylo středisko emailérského umění a vyráběly se tam skvostné šperky. Keltové neznali knoflíky, proto spínali oděv ozdobnými bronzovými nebo zlatými sponami na způsob zavíracího špendlíku. Oblíbenými šperky byly bronzové náramky, nápažníky, nánožníky (náramky na nohu) a nákrčníky (torquesy). Nejcennější šperky se však vyráběly ze zlata. Dalším typem náramků byly skleněné tmavomodré náramky barvené kobaltem a tmavohnědé až černé náramky ze sapropelitu (švartny), těžené v kladensko-rakovnické oblasti. Mnohde byla výroba šperků za sapropelitu součástí kovářské práce, protože kováři měli vhodné specializované nástroje. Dlátka, sekáčky, pilníky, rašple, brousky či jednoduchý soustruh, kterými se šperky tehdy i dnes vyrábí, se po celá tisíciletí téměř nezměnily.

Zvláštní pozornosti se těšilo také mincovnictví a kovolitectví. Keltové byli první, kdo na území Boiohaema razili mince již na přelomu 4. a 3. století před naším letopočtem. Mince se lišily podle nominální hodnoty. Nejvyšší zlatou mincovní jednotkou byl statér, po něm následovaly třetinky, osminky a čtyřiadvacetinky statéru. Na mincích se uplatňovalo keltské ornamentální umění. V Boiohaemu se nevyráběly pouze zlaté mince, ale také mince stříbrné, tzv. quináry, které měly svůj vzor ve stříbrných makedonských mincích (hlavním ornamentem bylo vyobrazení koníčka).

Pro blahobyt knížat hrála významnou roli sůl. Mnohé názvy míst, kde se dodnes sůl těží, jsou keltského původu, např. Schwäbisch Hall, Hall v Tyrolsku, Hallein u Salcburku a Hallstatt. V keltských dobách už existovala rozvětvená síť cest, po nichž se dopravovala nejen vzácná sůl, ale i hrnčířské zboží, železo a výrobky uměleckých řemesel. Ceněným importním artiklem bylo víno z jižních zemí. V Římě se naopak velké oblibě těšily galské vlněné tkaniny a výrobky z kůže. Obchodu sloužily lodě z jádrového dřeva s plochým dnem, vyvýšenou zadní palubou, vesly a koženými plachtami, kterými se dopravoval také velice oblíbený slín, používaný jako hnojivo.

Zemědělství tvořilo základ hospodářství. Výměra polností jedné usedlosti činila zhruba 5 - 25 ha a byl zde praktikován trávopolní systém hospodaření - po dvou (respektive čtyřech) letech orby a sklizně byl pozemek ponechán jako pastvina a půda se tak mohla zregenerovat a přirozeně prohnojit zvířecími exkrementy. Keltové chovali malé, zavalité koně s kohoutkovou výškou okolo 140 cm (větší typy koní byly do našich krajů importovány, stejně jako v menší míře osli). Ke krmným účelům sloužila část produkce obilovin, hlavní složkou však byla nasušená píce a také výhonky listnatých keřů a stromů (sběrem i přirozeným okusem zvířat).

K obdělávání půdy Keltové používali pluh (carruaca) s radlicí, motyky, rýče a kopáče. Hnojilo se nejen zvířecími výkaly, ale i slínem a vápnem, které se míchaly s draslem. Melioraci půdy Keltové prováděli jen každých 10 až 15 let, přesto Římané žasli nad jejich výnosy obilí. Na ostrovech (zejména v Irsku) převládalo pastevectví. A zatímco u pevninských Keltů patřila otevřená pole celé osadě a oplocené pozemky náležely rodinám, osobní vlastnictví půdy v Irsku ještě dlouhou dobu neexistovalo. Dokonce ani král zde nevlastnil půdu, neboť matka Země, s níž byl sezdán, živila všechny, a proto nemohla být vlastnictvím jednotlivce.

Na svých polích Keltové pěstovali pšenici jednozrnku a dvouzrnku, proso, ječmen, oves a také žito, pro textilní účely se pěstoval len. Sklizeň obilí probíhala ručně, za pomoci železných kos a srpů. Z klasů se pak na usedlosti vymlacovalo zrní. K tomu sloužily pravděpodobně různé obušky a jednoduché dřevěné cepy (tyto nástroje se však nedochovaly). Zrní se uskladňovalo v silážních jamách, izolovaných od okolní půdy, aby se k zrní nedostala vlhkost a hlodavci. Pro účely textilní výroby byl pěstován len a snad i jiné druhy rostlin. Přirozeně se také objevovaly polní plevele, nejčastěji merlík a svízel.

Keltové vynalezli soustruh, takže byli schopni jednoduše vyrobit například souměrnou misku (a díky lesům bylo dřeva stále dostatek). Jejich objevem je také hrnčířský kruh, na kterém vznikal bohatý sortiment nádob, od malých obřadních mističek po obrovské nádoby pro uskladnění potravin (keltský hrnčířský kruh byl za Germánů zapomenut a lidstvo si muselo počkat skoro 1000 let, než byl ve středověku znovu "vynalezen"). Nádobí měli také z bronzu, ale spíše se jednalo o kotle na vaření, tácy nebo náboženské předměty. Praktickým doplňkem jim byly také košíky z proutí a ošatky ze slámy či trávy. Při jídle seděli Keltové na zemi, nebo na prostřených kožešinách, měli před sebou nízký stůl. Jídlo se předkládalo na hliněných, bronzových i dřevěných podnosech. Oblíbeným nápojem bylo čisté víno, nebo víno míchané s trochou vody. Pití vína se neobyčejně rozmohlo v horní keltské vrstvě již v 6. století a později za válečných výprav se tento zvyk ještě stupňoval. V této době prý byla keltským válečníkům vytýkána nezřízená láska k pití a obžerství.

Tajemní druidové

Zvláštní společenskou vrstvou keltské společnosti byli druidové - tajemní kněží požívající nesmírné úcty celého starověkého světa (dru znamená „silný“, „intenzivní“ a wid je „poznání“ a „vědění“). Nenosili žádnou zbraň, na shromážděních směl první druid promluvit ještě před králem a jediné slovo druida mělo moc zastavit válečné tažení. Mezi tzv. aesdana (neboli „učeným lidem“) byli druidové vrstvou nejvyšší a nejuniverzálnější, zatímco ostatní druhy keltských kněží (ovaté, bardové, fili, ollamh či brehoni) byly spíše specializovány na jeden druh činnosti. Kromě náboženských záležitostí plnili druidové roli královských rádců, nejvyšších soudců, lékařů a léčitelů, přírodovědců, stavitelů a předvídali budoucnost. Kromě zeměpisných znalostí se vyznali také v astronomii a měli vlastní kalendář, v němž rok dělili na 13 lunárních měsíců po 28 dnech. K těmto 364 dnům roku se připočítával přestupný den, zatímco zbývající čtvrtden se nebral v potaz. K vědomostem druidů patřilo také určování příznivých a nepříznivých dnů a výklad předzvěstí (omina). K dosažení všech těchto znalostí museli studovat až 20 či 21 let.

Všichni druidové se každoročně scházeli na území Karnutů, zřejmě v kraji u Orléans (tehdejšího Cenaba), případně ve svatyni na místě dnešního Chartres. Tam se radili o důležitých otázkách celého národa a rozhodovali je. V pochybných případech se všichni podvolili výroku nejvyššího druida.

Vzdělávání budoucích druidů probíhalo v několika stupních. Mezi žáky základního stupně patřila mládež z řad válečné aristokracie, jejíž vzdělání končilo, když se naučila nejdůležitější mýtické a právní tradice. Tyto vědomosti byly nutné pro budoucí vojevůdce, ale využívala je také knížata při spravování každodenních záležitostí. Pro kněžský úřad však byla nutná delší výuka a zasvěcení. Budoucí kněží se učili astronomii, zeměpisu, přírodopisu, medicíně a samozřejmě nauce o bozích a jejich působnosti. Na své učení měli druidové relativně dostatek času, dožívali se totiž nápadně vysokého věku. Zcela jistě v tom měla prsty nejenom jejich neobyčejně dobrá znalost fungování lidského těla a nejrůznějších léčebných metod a bylinných směs, ale také wyda, zvláštní soubor tělesných a duševních cvičení. Podobně jako jóga pracuje i wyda s pozicemi soustředěnými na energetická centra v lidském těle (čakry) a usnadňuje a harmonizuje průtok energie těmito centry. Celé cvičení je přitom orientováno na lepší sepětí člověka s jeho okolím.

Pozůstatky dávných tradic

Mezi důležité rituály patřilo řezání větévky jmelí z posvátného dubu. Druid vylezl na strom a jmelí odstřihl zlatými nůžkami, nebo je odsekl zlatým srpem. Snítku kněží zachytili do plátna, protože se nesměla dotknout země. Jmelí, kterému byly prokázány silné protinádorové účinky (a v přeneseném smyslu zabraňovalo zániku člověka v nicotě, takže zaručovalo pokračování jeho života po smrti v duchovní podobě), bylo zasvěceno bohům Esusovi a Cernunnosovi,kteří měli zvláštní vztah k podsvětí.

S pozůstatky dávných tradic se můžeme dodnes setkat v lidových zvycích a obyčejích. Ve své knize „Kult mrtvých v Irsku“ (Der Totenkult in Irland) Hans Hartmann popsal příklady dodnes živého kultu Slunce v Irsku, který má spojitost s vodou. Koná se v předvečer Prvního máje (keltského svátku Beltine/Beltene), kdy vycházející Slunce asi „deset minut tančí radostí“, a poté se promění v ohnivou kouli. Tento magický okamžik se očekával vysoko v horách, nebo u pramene či jezera (případně v kádi s vodou postavené před domem). Dalším zvykem je večerní uhašení žhavých oharků (symboliky Slunce) v prameni. Je to další pozůstatek dávného kultu plodnosti, který se odráží i v našem zvyku svěcení velikonoční svíčky vodou z křtitelnice.

A protože má Sluncem oplodněná voda zvláštní léčivou moc, lidé před východem Slunce přicházejí k prameni a obcházejí ho ve směru sluneční dráhy. Jakmile Slunce započne svůj tanec ve vodě, vstoupí do ní. Takto se člověk podílí na léčivé síle archetypu, na sňatku Slunce a vody. Ze stejného důvodu se o velikonočním jitru nabírá ze studánky „velikonoční voda“ (nebo také „májová voda“), která pak zůstává stále čerstvá. Když někdo onemocní, dá si tři rituální doušky a při zvlášť slavnostních příležitostech se může napít celá rodina.

Existují ještě další stopy starého kultu Slunce, například zvyk dvanáctkrát obejít oheň při letním slunovratu. Tuto kultovní pouť vykonávají ženy, zatímco muži setrvávají v nábožném tichu a prožívají kultovní oplodnění žen.

Podobný význam má popis svátku boha Crom Cruacha, temného aspektu galského Taranise. Je zároveň bohem mrtvých i plodnosti, tedy Slunce v jeho noční podobě. Na počest tohoto boha se vztyčoval zlatem zdobený monolit a kolem něj dvanáct dalších kamenů, obětovali se mu prvorozenci stáda i první plody polí.

Bůh světla Lugh (někdy též Lug) bývá mimo jiné považován za vynálezce míče. První májové ráno chlapci a dívky porazí velký strom a ozdobí jej pestrými stuhami. Doprostřed stromu připevní zlatý míč. S tímto stromem (popřípadě pouze s větví) obcházejí všechny domy a kde za poslední rok přibyli novomanželé, tam mladá paní přidá další míč. Občas se míč nasadí na dlouhou tyč a mládež kolem něj tančí na louce. Míč se potom z tyče sejme a začíná divoká hra s pálkou, jejímž cílem je odpálit míč co nejvýše. Nevíme přesně, z čeho Keltové míče vyráběli. Známe míč stříbrný, s nímž si hrával mladý hrdina Cúchulainn, ale mohly existovat i míče bronzové, železné či kamenné. Z radosti nad vyhranou bitvou se často hrávalo též s hlavami poražených nepřátel. Poněkud „uhlazenější“ variantou hlavy coby míče byla koule uhnětená z mozku a vápna.

Dalším dosud přežívajícím zvykem je cesta pohřebního průvodu kolem hřbitova, samozřejmě ve směru dráhy slunce a ukládání nebožtíka tak, aby jeho pohled směřoval na východ nebo jihovýchod (tedy k říši nově vycházejícího světla a života). Takto je umírající uložen už na smrtelném loži. Když se rakev se zesnulým veze na voze, je to nebezpečné, protože nebožtíkova hlava se ocitá nad žijícími. Ohrožuje to životní sílu lidí, kteří zesnulého doprovázejí a kůň táhnoucí vůz by mohl ztratit vůli k životu a ochotu tahat. Tomuto zlu se odpomáhá tak, že se do čela rakve posadí jedna nebo tři ženy a ženská plodnost pomáhá zvítězit nad smrtí.

S pohřebními rituály souvisí také bůh Crom/Donn, zobrazovaný v podobě jezdce na bělouši. To vrhá překvapivé světlo na koňské dostihy, které se v Irsku a v Anglii těší až náruživé oblibě. V Irsku se dostihy konaly při pohřbech. Z hrabství Donegal máme následující popis události: pohřební průvod kráčí odměřeným krokem k potoku, odkud je odstartován dostih ke hřbitovní zdi. Účastní se ho i nebožtíkův kůň, který by měl pokud možno vyhrát, protože vítěz je v družině hned za jezdcem na bělouši, který míří přímo do nebe!

Čerpáno převážně z knih Člověk a jeho „Jiný svět“, Ingeborg Clarusová, Vyšehrad, Praha, 2001 a Tajemný svět druidů, Philip Carr-Gomm, Fontána, Olomouc, 2008