S čím se Janek ve mlýně setkal

Tajemné obilí

Obilí mělo pro člověka velký význam, protože se snadno dalo pěstovat a zrno bylo možné uchovat. Zpočátku se zrno konzumovalo syrové, později se změkčovalo ve vodě, nebo se pražilo, aby bylo chutnější a dalo se lépe žvýkat. Pak se začalo drtit a hrubá mouka se míchala s vodou, až bylo náhodně objeveno kvašení těsta. Vykvašení a následné upečení této hmoty na ohni přivedlo člověka k první myšlence na chleba. Už od starověku mělo obilí velkou ekonomickou hodnotu, zejména v Egyptě, který byl jeho vývozcem ještě několik století po Kristu. Obilné zrno bylo synonymem peněz a v anglosaských zemích byla střední váha jednoho obilného zrna (tzv. grán, italsky grano = zrno) základem míry. Obilí je také symbolem plodnosti a díky tomu součástí řady svatebních rituálů, často spojených s házením obilí po novomanželském páru.
Až do 19. století rolníci věřili, že v obilí žije duch, který několik měsíců zůstává pohřbený se zasetými obilnými zrny v zemi, aby se spolu s rašícími klasy vrátil na sluneční světlo. Tento duch měl řadu jmen, včetně Matky obilí, Svaté Panny, Starce či Stařeny. Věřilo se, že duch obilí přebývá v trsu obilí, který se nechával na poli při sklizni jako poslední. Poté se obilný snop nosil domů, aby se mu vzdala úcta. Na podzim se z posvátného snopu vybírala zrnka a přidávala k osivu, aby duch v nich ukrytý mohl při jarní setbě vykonávat svoji oplodňující funkci.

Pšenice pro Vánoční chléb

Nám známé pšenici předcházela tzv. pšenice dvouzrnka (Římany označovaná far). Nevymlácené klasy se uchovávaly na hromadách a braly se ze sýpek až během zimy. Římané z ní mimo jiné pekli nekynuté pečivo panes laureati, které se hnětlo z mouky, vody, soli a nalámaných vavřínových listů. Až do 4. století po Kristu připravovaly vestálky pro svůj kult „molu salsu“ (syrová nebo vařená dvouzrnka se solí, kterou se posypala hlava zvířete před obětí. Z dvouzrnky připravovaly se peklo také nekynuté pečivo libum pro nekrvavé oběti božstvu. Stejné pečivo, ale oslazené medem, tzv. ianual, si lidé navzájem dávali prvního ledna, aby ho použili k věšteckým účelům. Nám známý "bílý" pšeničný chléb býval nejenom potravinou, ale v určitých obdobích i posvátným pokrmem. Betlém, hebrejsky Bet-lehem, místo Ježíškova narození, znamenal "dům chleba". Proto se na venkově Vánoce nazývaly "dnem chleba" a proto se na Vánoce jí výrobky z bílé mouky, včetně vánočky znázorňující obilný klas. Symbolem života a obnovy přírody jsou velikonoční bochánky označené křížem. Z pšenice špaldy vyráběli v Babyloně pivo. Pšenice je také základem kuskusu, který podle legendy zjevil Mohamedovi archanděl Gabriel. Prorok ho (spolu s jehněčím masem) musel jíst pokaždé, když musel bojovat, nebo vstoupit do ženského lože.

Ječmen bohyně Déméter

Ječmen je symbolem bohatství a hojnosti, pěstuje se pro mouku, opražený ječmen nahrazuje kávu, v naklíčených semenech se rozvíjejí enzymy, díky kterým je vznikající slad prospěšný ve výživě nemocných, starších lidí a dětí. Ječmen byl plodinou zasvěcenou bohyni Déméter a "mouka z ječmene" byl zkvašený slad, podobný pivu. Spolu s vodou a jemnou mátou tvořil během eleusínských obřadů rituální nápoj. V Egyptě bylo pivo od čtvrtého tisíciletí před Kristem nápojem mrtvých. Egyptští kněží zasévali zrna ječmene do hliněné sochy boha Usira a když zrna začala klíčit, božství bylo vzkříšeno. Symbolismus znovuzrození se objevuje i v hinduistické tradici, kde se ječmen používá při narození dítěte, o svatbách a pohřbech. Pěnivý alkoholický nápoj z ječných semen oceňovali již Sumerové a vášní pro "víno z ječmene" prosluli Keltové. Ve Skandinávii byl termín "pít" symbolem pro slavení svátku, "zapíjela" se svatba, narození dítěte i pohřeb zemřelého.

Zvuk starověkého ovsa

Oves setý, lidově nazývaný "píce", je cenný díky energetickým a výživným vlastnostem. I když v řadě zemí byl pěstován hlavně pro koně, Němci se např. neživili jinou než ovesnou kaší. Dnes jsou hlavně na severu ovesné vločky tradiční potravinou, odvar z ovsa pomáhá proti kašli, odvar ze slámy má zklidňující účinky a léčí močové a ledvinové kameny a revmatismus. Avenin, obsažený v plevách, povzbuzuje neuromuskulární systém. Kdysi si pastevci dělali z ovesných stonků píšťalku, která dala rostlině jméno a básník Pascoli napsal: "… slyším zvuk starověké aveny za svítání ještě bílého."

Žito jako symbol střídmosti

Žito seté, které pochází ze západní Asie, se rozšířilo do Evropy už v době bronzové a protože roste na suchých půdách a v drsných klimatických podmínkách až do nadmořské výšky 1 500 metrů, je symbolem střídmosti. Žitný chléb s tmavou barvou býval pokrmem celých generací horalů. Odvar ze žita vypuzuje červa z těla, vývar z klasů a stébel rozpouští ledvinové kameny a mírní horečku. Pro cenný obsah minerálů a vitamínů (a stopového množství jódu) je žito lékem na arteriosklerózu, vysoký krevní tlak a zácpu a předchází svalovým onemocněním.

Nebeské proso

Kdysi dávno bylo proso v Číně symbolem pozemské plodnosti a přírodního řádu a jeho jméno nese souhvězdí TienŠi ("proso z nebe") tvořené pěti hvězdami a bylo rostlinou spojující nebe s podsvětím. V Evropě se proso pěstuje od prehistorického období. Semena se vaří na kaši, používají se do zeleninových polévek a v makrotiotickém lékařství se používají jako diuretický, antianemický, povzbuzující a potopudný prostředek. Proso se nazývalo také panicum a z prosné mouky se pekl chléb s nasládlou chutí, který se musel jíst ještě horký. Prostý lid se často živil polentou, kaší z prosné mouky. Malé prosné zrnko je symbolem nepatrnosti.

Zdroj: Florarium, Alfredo Cattabiani, Volvox Globator, 2006

Klady obilnin

Druhy s vysokým obsahem vlákniny jsou dobrým zdrojem nestravitelné vlákniny, která povzbuzuje činnost střev, a stravitelné vlákniny, která napomáhá snižování hladiny cholesterolu v krvi. Obilniny mají také obecně nízký obsah tuku. Většina druhů je obohacena vitaminy a minerálními látkami a navíc jsou zdrojem pomalu, rovnoměrně se uvolňující energie.

Složení obilného zrna

Každé obilné zrno se skládá z obalu (obsahuje vlákninu, fosfor, železo vápník, hořčík, vitamíny B), jádra (obsahuje rostlinné bílkoviny, malé množství tuku, sacharidy, vlákninu) a z klíčku ( obsahuje vitamíny B a E, bílkoviny, tuky, sacharidy).

Jak pracuje vodní mlýn

V českých zemích má využívání vodní energie dlouholetou tradici. První zmínka o používání vodního kola v Čechách je z roku 993 v břevnovském klášteře. Velký rozvoj mlýnů a používání vodního kola započal za Karla IV., který vydal zákony na podporu mlynářů. Počet mlýnů se rychle rozrůstal, největší počet mlýnů uvádějí statistiky z druhé poloviny 19. století. Na území tehdejší Čech mělo působit 6940 mlýnů.

Jak mlýny fungovaly? Vodní kolo bylo připevněné na dřevěné či železné tyči. Voda, která byla přiváděna ke mlýnu v užším korytu, tekla díky tomu rychle, a tak poháněla vodní kolo. Když se vodní kolo točilo, točila se i tyč, na které bylo vodní kolo upevněné. Tato tyč roztáčena v mlýně mlýnské kameny – zařízení, které se díky energii z vody točilo a drtilo zrníčka obilí. Obilí se sypalo mezi kameny, ty se točily a rozemílaly semínka na mouku. Mouka byla hrubá, proto se ještě přesypávala pomocí mechanického zařízení zvaného „hasačert“ přes látkové síto. Tak vznikla mouka. Mouka se musela takto prosívat několikrát, než vznikla mouka, jakou známe dnes. Prosátá mouka se hromadila ve velké nádobě – moučnici a neproseté zbytky zrníček se dávaly do šrotové truhly. Používaly se potom jako krmení pro zvířata - prasata i krávy. Vodní mlýn, který měl jedno vodní kolo, dokázal umlít za den 200 – 250 kg mouky. To je jako 200 až 250 balíčků mouky, kterou si dnes můžeme koupit v obchodě.

Mlýn byl sice skvělé zařízení, které využívalo vodu pro mletí, takže mlynář nemusel mlít obilí ručně. Zato však musel umět mnoho řemesel – od tesaře (opravoval mlýnské kolo, zařízení v mlýně), přes rybníkáře (dělal rybníky, náhony – strouhy, které přiváděly z potoka nebo říčky vodu do mlýna tak, aby tekla rychleji) přes zemědělství (jaké obilí je na co vhodné, jak se pozná špatné obilí od dobrého) až po stavitele – zedníky (mlýny si stavěly většinou mlynáři sami). Mlynář musel navíc přenášet těžké pytle s moukou sem a tam, a musel také umět vyjít s lidmi (protože mlýnů bylo hodně a každý zákazník byl potřebný). Členové rodiny nezřídka pomáhali při obsluze mlýna, protože v případě velkého množství obilí se mlelo nonstop. Ovšem i při běžném provozu trvala pracovní doba okolo 15 hodin a práce v mlýně se dala najít v podstatě v jakoukoli roční dobu. Pořád bylo nutné přenášet pytle se zrny či kontrolovat fungování mlýnského zařízení. Především kvůli náročnosti a množství rozličné práce patřili mlynáři mezi vážené občany.

Samotné mlýny se často stávaly společenskými centry, kde se střetávali lidé a klasicky mezi sebou „tlachali“. V mlýnech mohli občané narazit i na různé cestovatele, kteří vyprávěli o svých zážitcích z cizích zemí. Mlýny byly též prostředím, kde se udržovaly a rozvíjely tradice lidové slovesnosti – pohádky, pověsti, písničky. Přecházely z generace na generaci ústním podáním až do dob našich babiček a dědečků, kdy byly zachyceny v písemné formě.

Součástí mlýnského zařízení býval také lub. Slovo "lub" může označovat obvodový dřevěný kruh u síta, také obednění mlecích kamenu ve mlýně. "Míti něco za lubem" znamená "mít něco schovaného pro sebe". Mlynářovi zbylo vždy za lubem trochu mouky, i když mlečovi odevzdal zdánlivě všechnu. Nyní přeneseně i "mít kromě obvyklého jednání ještě jiný, tajný úmysl".