Co krajánek Janek viděl cestou

Obec Kačlehy

Obec Kačlehy leží 8 km jihovýchodně od Jindřichova Hradce a v jejím těsném sousedství se nachází chráněná přírodní rezervace Krvavý a Kačležský rybník. Dominantou obce je barokně-empírová kaple Panny Marie z roku 1804, kterou najdete na návsi a další sakrální památkou je výklenková kaplička sv. Jana Nepomuckého. Převážná část zemědělských stavení má typickou průjezdní bránu a zdobené štíty. Malebnou podobu obce dotváří několik rybníčků.

První doložená zmínka o existenci Kačleh pochází ze 13. června roku 1399, kdy vesnici dostal darem špitál u sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci. Oblast na strategické hranici Čech, Moravy a Vitorazska tehdy tvořily neprostupné lesy a bažiny a mnozí z obyvatel se živili výrobou dřevěného uhlí. Také v Kačlehách stávaly podle ústního podání tři milíře. První milíř byl nahoře u Draxlerů a druhý v blízkosti školy (původně usedlost rodu Spaziererů z p.č. 28). Třetí milíř stával u stavení rodu Schoferů, později rodiny Tupých (č.p. 36). Okolo roku 1300 zde byl založen Františkův dvůr (Franzlhof), který patřil dceři Oldřicha z Hradce. Paní Kateřina nechala v okolí vykácet lesy a založit polnosti o rozloze 65 hektarů a ve dvoře často v létě pobývala. Dvůr, později přejmenovaný na Kateřinin, padl za oběť husitským válkám a na jeho místě vznikly selské usedlosti rodiny Handlů (č.p. 15) a rodiny Vogelů (č.p. 18). Byli to oblíbenci hradeckého pána, kteří mu sloužili ve válečném čase. Obě tato jména přečkala třicetiletou válku a jméno Handl bylo ve vsi známé ještě v roce 1945.

Po husitských válkách začalo osídlování a do Kačleh a jejich okolí přibyla nová jména. Druhá vlna přistěhovalců přišla po válce třicetileté, protože během ní mnohé rodiny vymřely nebo se po zpustošení vesnice už nevrátily. K poklesu počtu obyvatel přispěly také tři morové epidemie a zadní voje rakouských, bavorských a francouzských vojsk, které zpustošily široké okolí. Nejstarší jména občanů, doložená ve vsi až do roku 1945, jsou Handl, Schneider, Tippl, Koller, Biebel a Grobauer. Protože za války byla obec součástí Sudet, nastal po roce 1945 odsun většiny rodin do Německa a do Rakouska. První čeští obyvatelé se do Kačleh dostali až 3. června 1945.

www.obeckaclehy.cz

Kačležský rybník

Je jedním z nejvýchodněji a nejvýše položených jihočeských rybníků, napájený Koštěnickým potokem (povodí Lužnice). První zmínka o plánování rybníka je z roku 1551, kdy byly sepsána smlouva mezi Hradeckými a Krajíři o stavbě dvou sousedních rybníků, dnes Kačležského a Staňkovského. Kačležský rybník byl poté založen v roce 1544 a svoje jméno dostal roku 1610. Jeho hlavním stavitelem byl hradecký hejtman Jan Šťastný Pušperský z Pleší. Po jeho smrti v roce 1562 se dokončovacích prací ujal Jan Brúm z Chomutovic, ale zejména pak známý hradecký hejtman Jan Zelendar, který byl příbuzným Jakuba Krčína. Výstavbu rybníka, zejména jeho dlouhé hráze, provázela řada problémů a spory vznikaly také kvůli zatopení okolních pozemků.

Vodní plocha rybníka má rozlohu 196 ha a délku 2,7 km. Sypaná hráz je vysoká 9 metrů, dosahuje délky 648 m a zadržuje 4,3 miliónů m3 vody. Rybník se nachází v nadmořské výšce 545 m a jeho průměrná hloubka se pohybuje mezi 1,50 až 2 metry. Tento druhý největší rybník na Jindřichohradecku dnes spravuje Rybářství Kardašova Řečice. Podnebí je zde relativně drsné, s nižšími průměrnými teplotami a vydatnými srážkami, včetně půl metrové sněhové pokrývky v zimním období. V minulosti zde jediné spojení se světem obstarávala nedaleká úzkokolejka do Nové Bystřice.

Kačležský rybník je spolu se sousedním Krvavým rybníkem součástí přírodní rezervace, jejímž smyslem je zachování přírodních a krajinotvorných hodnot, zejména ochrana hnízdišť a shromaždišť ptactva. Při troše štěstí zde můžete zahlédnout orla mořského, jednoho z deseti párů žijících v České republice. Hnízdí zde také hohol severní, čírka modrá, lžičák pestrý, chřástal vodní, vodouš rudonohý, cvrčilka slavíková, slavík modráček a hýl rudý (v některých letech i sýkořice vousatá). V letním a podzimním období je rybník významným shromaždištěm a tahovou zastávkou zejména různých druhů kachen.

V rybníku žije trvalá populace vzácného sekavce podunajského, ze zjištěných 23 druhů vážek je nejvýznamnější lesknice skvrnitá. Pestrá je též fauna obojživelníků a plazů. Žije tu blatnice skvrnitá, kuňka obecná, skokan ostronosý i krátkonohý, rosnička obecná, ještěrka živorodá, zmije obecná, užovka obojková a další druhy. Na vlhkých loukách a mokřadech se vyskytují rejsec černý a vodní, dále myška drobná a hraboš mokřadní. Běžná je i vydra říční.

Kolem rybníka jsou zachovány rozsáhlé rákosiny, kde převažují porosty rákosu obecného. Roste zde také hojně kamyšník přímořský a vysoké ostřice s dominantní ostřicí štíhlou. Místy se vyskytují skřípina kořenující, bahnička bradavkatá, bublinatka jižní a rdest ostrolistý. Na loukách přiléhajících k rybníku roste například vrba rozmarýnolistá, jetel kaštanový, ptačinec dlouholistý, starček potoční, pupečník obecný, čertkus luční, olešník kmínolistý, starček vodní nebo chrpa luční. Lesy v chráněném území a jeho ochranném pásmu jsou převážně kulturního charakteru, s převahou borovice a smrků. Rybník je využíván k chovu tržního kapra, přisazována je především štika. Kulturní louky v ochranném pásmu jsou obhospodařovány běžným způsobem, je zde však limitována intenzita hnojení.
Vedlejší Krvavý rybník je poprvé připomínán již roku 1255; má dvě hráze s rozložitými duby a ostrov. Název získal podle barvy hlinitého dna, původně nesl název Zármutek. Zemní hráz má délku 490 metrů, vodní plocha činí 127 hektarů.

Traxlerův mlýn

Příkladem lidové architektury Novobystřicka je Traxlerův mlýn, který leží na Kostěnickém potoce v oblasti Kunějovských samot. Tzv.„Traxlermüller“ (s popisným číslem 94) je uzavřený čtyřboký areál, který tvoří patrový dům s novodobě provedenou datací 1733 a 1840 (pravděpodobně starobylého původu) a s dvojicí zazděných větracích kruhových okének na dvorní straně. Dvůr doplňují hospodářské stavby, a to včetně sýpky se štěrbinovitými okénky. Mlýn se nyní nachází v soukromém vlastnictví a je veřejnosti nepřístupný. Přesto stojí za to alespoň procházka okolo, neboť současný majitel chátrající objekt citlivě opravuje a do jeho okolí instaluje zajímavá kamenosochařská díla. U mostu přes potok můžete například vidět sochu sv. Aureliana, v blízkosti mlýna torzo historické lípy s pěknou pamětní tabulkou.

Kdo byli krajánci

Krajánci bývali oblíbení nejenom mezi mlýnskou chasou, ale dokonce i mezi zákazníky. Většinou to byli vyučení mlynáři, kteří neměli stálou práci. Jakmile jim práce ve mlýně skončila, šli „vandrem“ od mlýna ke mlýnu. Svoje oblečení a osobní potřeby nosívali v ruksaku, deku měli zpravidla smotanou na zádech. Nejtypičtějším poznávacím znakem krajánků však byla jejich placatá čepice. V létě někteří využívali pěkného počasí a pohostinnosti přírody a v jednotlivých mlýnech se zdrželi pouze několik dnů, v zimě a za špatného počasí naopak přebývali ve mlýně co nejdéle. Pomáhali všude, kde byli potřeba, včetně hospodářství. Někteří krajánci (zejména ti starší, případně nemocní) putovali po stále stejném okruhu mlýnů a na jedno místo se vraceli i několikrát do roka. Díky tomu mlynáři mohli dobře odhadnout, kdy k nim takový krajánek opět zavítá a připravit si pro něj práci. Těm, kterým věřili, někdy svěřili i samostatné mletí. Poslední krajánci se naší vlastí toulali ještě v roce 1955. Dnes už však po nich zůstala jen písnička “Jednou přišel do mlejnice krajánek“.

Mlynář měl cechovní povinnost poskytnout krajánkovi zdarma nocleh, stravu, a také dát nějaký peníz na cestu. Krajánci měli zpravidla vybrané společenské vystupování, sdělovali různé události, znali i pověsti a básně, případně hráli na hudební nástroj. Často uměli mluvit i cizím jazykem, byli výmluvní a nechyběl jim vtip a smysl pro humor. Protože byli dobří pozorovatelé, někdy dostávali za přinesenou informaci odměnu. Někteří krajánci se také zabývali dohazováním sňatků nebo zprostředkováním prodeje či koupě mlýnského zařízení i celých mlynářských usedlostí. Majitelé mlýnů ale „museli víc uměti, než jen obilí mlíti”. Museli si umět vyrobit všechno potřebné, tesat, kovat, stavět. Také tehdy se tedy přicházející mlynářští tovaryši hodili.

Slovo krajánek, které se jako označení potulných mlynářských pomocníků objevuje ve starší literatuře, však není odvozeno od toho, že se krajánci toulali krajinou. Časopis Naše řeč před sedmdesáti roky uvedl, že toto označení je původně pražského původu. V Praze totiž bývalo na Vltavě více mlýnů vedle sebe, a když klesl průtok vody, mlýny postupně začaly zastavovat práci. Nakonec mlel jenom první z nich, „ten na kraji“. A za toto privilegium musel krajní mlýn zaplatit tím, že měl povinnost podporovat potulné mlynářské pomocníky, kteří podle toho dostali i svoje označení.