Jak krajánek Janek poklad hledal

Začátek: Parkoviště na hrázi

N49°05.549 E15°05.826

Zde můžete zaparkovat své geovozidlo. Na konci Krajánkova putování vás sem cesta zase dovede zpátky.

Zastavení první

V Kačlehách u vdovy Handlové se toho Janek moc nedozvěděl. Znala sice pověst o pokladu, ale nevěřila tomu, že by byl skutečný. Za naštípané dřevo dostal Janek na cestu tvarohové buchty a radu, aby zkusil vyhledat porybného od Kačležského rybníka. Jeho rodina pochází z Kunějovských samot a místní lidé by mu snad mohli něco o pokladu povědět. Janek se tedy vydal přes louky a lesy za starým fishmeistrem. Zastihl ho při práci na hrázi, nabídl mu pomoc, a když bylo hotovo, upekli společně k obědu čerstvě uloveného kapra. Nad pokladem ale porybný jen kroutil hlavou. Znal mnohé, co se mezi lidmi povídalo – o divokém honu, o obětních kamenech v lese, ale že by tam někde ležel poklad, o tom neslyšel. Janek mu přesto poděkoval a vydal se směrem k usedlostem Kunějovských samot, které jako korálky ležely roztroušeny podél Koštěnického potoka.

Zastavení druhé

Slunce už se naklánělo nad lesem, když se Janek zastavil na rozcestí, vytáhl z uzlíku buchty a dal se do jídla. Za chvíli uslyšel nad hlavou švitoření a všiml si, že na větvích okolních stromů posedávají lesní ptáci. Na nízkých smrčcích se hašteřily zvědavé sýkorky, z větví buku zaznívala písnička červenky a na pěšinu dokonce slétla pěnkava. Z buchet už zbývaly sotva drobečky, ale Janek si věděl rady. Co bych to byl za krajánka, kdybych neměl po kapsách trochu obilí, pomyslel si v duchu a nasypal na plochý kámen všechna zrníčka, která našel. A zatímco ptáci hodovali, šel se k potůčku napít vody. Když se vracel na cestu, zapípala mu nad hlavou sýkorka. „Děkujeme za zrníčka, Janku! Jestli chceš najít nocleh, spěchej podél potoka, ať jsi ve mlýně do tmy!“

Zastavení třetí

Janek se podle rady vydal rychle na cestu, ale sluníčko mu stejně uteklo za kopec. Proti temné siluetě mlýna spatřil muže, kteří se vplížili dovnitř a po chvíli odtud cosi vynášeli. Janek je chtěl zastavit, ale zloději popadli hole a málem by to špatně dopadlo, kdyby … „Holoto zlodějská, já vám dám, poctivýho mlynáře okrádat a krajánka vraždit!“ ozval se skřehotavý hlas a z mlýnského náhonu se vynořil rozezlený vodník Kuněja. Muži zahodili hole i ukradenou truhličku s penězi a dali se na útěk. Jen třetí z nich se strachy ani nepohnul. Byl to stárek, který zloděje do mlýna pustil a těšil se na podíl z mlynářových úspor. "Za to, že jsi mlynáře zradil a tady krajánka chtěl zabít, budeš na věky mlýn strážit", řekl vodník a mávl vrbovým proutkem. Od té doby podpírá mlýnskou sýpku zkamenělá postava a hlídá, aby se už nikdo zlý ke mlýnu nepřiblížil. Janek sebral truhličku a ve světnici vzkřísil omráčeného mlynáře. Když se pan otec vzpamatoval, poděkoval Jankovi a nabídl, aby u něj zůstal jako nový stárek.

Zastavení čtvrté

Za pár týdnů Janek zrovna čistil náhon, když uviděl na vrbě sedět starého Kuněju s dýmkou v ruce. Pozdravil ho a poděkoval za pomoc. “Rádo se stalo, krajánku", pokýval hlavou vodník. "Však jsi ukázal, že máš odvahu a srdce na pravém místě. Protože jsi mlynáři peníze poctivě vrátil, něco Ti prozradím. Poklad, o kterém pověst vypráví, opravdu tady v lese leží. Pokud se nebojíš, můžeš ho najít a o ruku Rozárky směle požádat.“ Janek se podivil, co všechno o něm vodník ví, ale neodvážil se ho přerušit. Kuněja mocně zabafal z dýmky a pokračoval: “Když se zastavíš u kříže nad mlýnem, sluneční paprsek Ti ukáže cestu lesem. Jdi po ní až k místu, kde potok vytváří jezírko. Přebývá tam moje dobrá známá, vodní žínka. Na břehu se posaď pod starý dub a až se objeví, vyřiď jí ode mne pozdravení. Ona ti poradí, kudy pokračovat.“ Janek vodníkovi poděkoval a hned dalšího rána se vydal na cestu.

Zastavení páté

Sluneční paprsek dovedl Janka až na místo, kde kousek od cesty uviděl jezírko. Podle vodníkovy rady se usadil pod stromem a čekal. Ptáci zpívali, les voněl a Janek už málem usnul, když náhle hladinu zčeřil vítr a mezi světelnými odlesky se objevila průsvitná rusalčí postavička. Janek vyskočil, uctivě se uklonil a vyřídil vodníkův pozdrav. Rusalka přitančila ke břehu a zvědavě si krajánka prohlížela. "Tak ty jsi ten statečný mládenec, co pomohl našemu mlynáři? Štěbetají o tom všichni ptáci v lese." Janek přikývl a pověděl rusalce o svém putování, a také o Rozárce, se kterou se bez peněz nemůže oženit. Vodní víla pokývala hlavou. "Já znám jenom vodní cesty a ani potůček o pokladu neví. Ale půjdeš-li dál po cestě, která tě sem přivedla, dojdeš na rozcestí, které můj potok kříží. Tam můžeš dostat lepší radu. Až tam budeš, podívej se, prosím, jestli není tůňka za cestou zanesená. Voda mi pak špatně teče," poprosila. Janek jí rád slíbil pomoc, poděkoval a vydal se, kam mu řekla.

Zastavení šesté

Když Janek došel na rozcestí, které křížil potok, a začal čistit tůňku, uslyšel najednou hlásek: "Copak tady pohledáváš?" Rozhlédl se a nevěřil vlastním očím. Za pařezem vykukoval skřítek! "Já jsem Křemínek," představil se mužíček, "a starám se o kameny v lese." Janek mu tedy vyprávěl svůj příběh. Skřítek ho vyslechl, usmál se a řekl: "O tom pokladu já dobře vím, protože mezi kameny leží. Rád Ti ho ukážu. Ale dej si pozor! Na úpatí Kozlíkova kopce žije čarodějnice. Kdyby Tě zaslechla, skončil bys jako chamtivý správce, který si chtěl v lese ty ukradené peníze schovat. Když je zakopával, čarodějnice ho za trest proměnila v kámen a truhla teď leží pod jeho zkamenělým tělem." Janek už chtěl poděkovat, ale skřítek ho přerušil: "To není všechno. Musíš mi slíbit, že z pokladu nevezmeš víc, než jediný dukát!" Janek se zarazil, protože doufal, že když poklad najde, zakoupí si podíl na některém mlýně. Ale nechtěl skřítkovi odporovat a dal tedy své slovo, že si nic jiného nevezme.

Poklad v lese

Když Janek skřítkův kámen chvíli v ruce podržel, náhle věděl, kudy se dát. A tak došel až na místo, kde uviděl zkamenělého správce. V první chvíli se trochu bál, ale pak si dodal odvahy a starobylou truhlici na světlo vytáhl. Když ji otevřel, zůstal jako uhranutý. Tolik zlata a drahých kamenů! A tu mu přišlo na mysl, že to přeci nikdo nepozná, vezme-li si jeden dukát, dva nebo pět. Z takové hromady zlaťáků snad ani neubyde! Už se chystal nabrat plnou hrst, ale potom zvítězilo svědomí… S těžkým srdcem zavřel víko, truhlu ukryl na původní místo a vrátil se do mlýna s jediným zlatým dukátem v kapse. Nechám si ho pro štěstí, pomyslel si a schoval ho pod polštář. Jaké bylo jeho překvapení, když ráno našel pod polštářem celou hromádku zlaťáků! V duchu rusalce i skřítkovi poděkoval a vodníkovi u náhonu postavil pohodlné sedátko a koupil nejlepší tabák. Pan otec si pracovitého a poctivého Janka tak oblíbil, že ho ustanovil svým dědicem. Janek mohl v Blažejově požádat o ruku Rozárky a společně našli ve mlýně domov, který jim byl nade všechny poklady světa.

A stará truhlice? Ta dodnes v lese nedaleko Kozlíkova kopce leží... máte-li odvahu, poctivé úmysly a dobré srdce, možná ji také objevíte. A stejně jako Janek, nevezmete si z ní více, než jediný dukát.

Hodně štěstí!