Nová Ves nad Lužnicí (Erdweis, Ortweis) – Krabonoš (Zuggers)

Naše pátrání po existenci Pakoně začalo na hranicích Čech a Rakouska u Nové Vsi nad Lužnicí. Krabonoš, jednu z nejstarších obcí v oblasti Vitorazska, oddělovala od Nové Vsi nad Lužnicí pouze řeka. První zmínky o obci Krabonoš pocházejí z 12. století, ale kostel zde údajně stál již v 8. století, kdy je toto místo uváděno pod názvem Segor. Obyvatelé se živili košíkářstvím a výrobou opálek, ale osud k nim byl mimořádně krutý. Poprvé byla obec vypálena husitskými vojsky, přesto byla ještě v 15. století obnovena. Za třicetileté války vyhořel Krabonoš díky švédským žoldákům podruhé a sotva se obyvatelé vzpamatovali, postihla obec další katastrofa. Epidemie moru v roce 1688 nikoho nevynechala a všichni obyvatelé Krabonoše vymřeli. Několik let se lidé pusté vesnici vyhýbali, ale nakonec byla opět osídlena. V roce 1713 si však Černá smrt vybrala daň podruhé, lidé se však v Krabonoši znovu usadili. Před druhou světovou válkou zde žilo v 69 domech 450 obyvatel (z toho pouze 90 Čechů). Za války patřil Krabonoš jako Zuggers opět k Německé říši. V roce 1945 však byli všichni němečtí obyvatelé násilně vyhnáni a ves se zbylými sedmi rodinami byla připojena k Nové Vsi nad Lužnicí. Ve stejném roce byl z osady vyhnán i poslední německý kněz. O tři roky později se Krabonoš dostal do nepřístupného hraničního pásma, v blízkosti kostela byl vybudován Pohraniční útvar a v roce 1954 bylo vyhnáno i české obyvatelstvo. Obec byla srovnána se zemí, zůstal pouze kostel sv. Jana Křtitele, hřbitov a šest domků u hlavní silnice.

Co si lidé vyprávěli...
V místech krabonošského kostela stával kdysi nádherný zámek obklopený rozlehlou zahradou. Zdejší baronka však brzy zemřela a žalem ztrápený manžel se vydal na pohřeb v černém kočáře taženém čtyřmi vraníky. Při zpáteční cestě se i s koňmi utopil v močále. O mnoho let později se za soumraku vracela přes blata mladá dívka. Náhle uslyšela smích a na okamžik zahlédla černého barona, který dlouhým bičem popoháněl své děsivé spřežení a nakonec zmizel v močále. Teprve od otce se vyděšená dívka dozvěděla o smutném konci velké lásky…
Zdroj: Historicko naučná stezka "Paměti Vitorazska"


Vřesoviště a zatopené pískovny

Borové lesy mezi Novou Vsí a Halámkami skrývají nejen krásná vřesoviště (a možná i Pakoně), ale v v blízkosti státní hranice se nacházejí také zatopené pískovny. V některých z nich stále probíhá těžba a je zde také zakázáno koupání, díky čemuž je zde mnohem klidněji než u jiných podobných lokalit. Proto jsme si k terénnímu pozorování vybrali vřesoviště nedaleko jedné takové pískovny, kde stále ještě panuje klid a zdejší ticho ruší pouze zpěv rákosníků v břehových porostech.

Od 14. století se v oblasti Nagelbergu rozvíjel sklářský průmysl, protože zde byl dostatek dřeva i křemičitého písku. Zdejší skláři vyráběli bílé křišťálové sklo (na starou tradici dnes navazují především firmy Neue Stölzle Kristall GmbH a Glasstudio Zalto). Okolí státní hranice je kromě toho zajímavé i přítomností dalších cenných přírodních lokalit. Při cestě z hraničního přechodu směrem k obci Halámky (Witschkoberg) se nachází Přírodní rezervace Horní Lužnice (414,1 ha), jeden z posledních zachovaných úseků nížinné meandrující řeky na území Čech. V periodicky zaplavované nivě lemované svahy říčních teras se nachází množství terénních depresí, slepých ramen, přibližně 140 různě velkých a hlubokých tůní a mozaika lužních porostů, zejména vrbin a olšin.

Co si lidé vyprávěli...
Překročit státní hranici a navštívit Rakousko nebylo v minulosti snadné, a proto se zde objevily mnohé originální způsoby, jak toho dosáhnout.
"Jednoho dne se na silnici směřující z Třeboně do Suchdola nad Lužnicí objevil muž v montérkách a začal bílou barvou natírat tehdy ještě betonové silniční patníky. Jeho práce byla náročná, protože patníků bylo mnoho a jejich stav napovídal, že neviděly barvu již hodně dlouho. Muž den za dnem usilovně pracoval a jak za ním pomalu rostla řada běloskvoucích patníků, přibližoval se postupně k hraničnímu přechodu. Po čtrnácti dnech natírání se stal nedílnou součástí silnice, každý místní obyvatel už ho znal a jinak nedůvěřiví pohraničníci ho bez rušení nechávali pracovat. A tak muž postupně natřel také patníky mezi oběma celnicemi a nakonec bez problémů pokračoval v natírání na rakouských silnicích bývalého náglberského panství."

Z oblasti novovesko-halámeckých lesů také pochází pověst o maceše, která neměla ráda své děti, zato však jejich majetek, a kterou proto Hejmon zaklel do zlatého valounu. Kletba měla pominout až tehdy, když se valounu dotkne člověk čistého srdce, který bude lásku považovat za něco mnohem cennějšího než nalezené zlato. Když se však valounu dotkne ruka nečistá, změní se daný člověk ve stejný valoun. A tak se stalo, že brzy bylo kolem plno dalších zlatých valounů. Nakonec se však čisté srdce přece jenom našlo a macecha (a s ní i ostatní) byli svého prokletí zbaveni.
Zdroj: Historicko naučná stezka „Paměti Vitorazska"


Z našich dalších výzkumů

Kdo se skrývá v rákosí?

Není to Pakůň, jak by se mohlo zdát (což by naší expedici bylo velmi milé). Je to nenápadný hnědý pták s výrazným hlasem, typický pro třeboňskou krajinu plnou vodních ploch a rákosových porostů. Podle nich dostal dokonce své jméno. Děti si ho možná budou pamatovat z pohádky o Krtečkovi a jeho kalhotkách, které pro něj ušil.
Rákosník velký (Acrocephalus arundinaceus) je největším z pěti druhů našich rákosníků. Je to hnědý pták velký skoro jako kos a má nezřetelně světlý proužek přes oko. Sameček zpívá nejčastěji v rákosí a při zpěvu postupně vystupuje po rákosovém stéblu nahoru. Ozývá se hlubokým mlaskavým „kšak“ nebo drsnějším „krrak“, varování je energické a vřeštivé. Rákosníkův zpěv je hlasité „ret ret ret kít kít karra karra kít“ a sameček ho často provozuje v noci. Rákosníci hnízdí ve vysokých a hustých porostech rákosu. Hnízdo je složitá stavba, tvořená kousky listů pobřežní vegetace, která je přímo vpletena do několika rákosových nebo orobincových stébel. Protože je hnízdní kotlinka velmi hluboká (až 20 cm) s hlavním okrajem přehrnutým dovnitř, vajíčka nevypadnou ani za silného větru. Samičku sedící na 5 - 6 modrobílých, zeleně až hnědě skvrnitých vajíčkách, sameček na hnízdě starostlivě krmí. Někteří samečci mají v tuto dobu jistě práce nad hlavu, protože vědci zjistili, že ti nejúspěšnější z nich mohou hnízdit až se třemi samičkami. Mladí rákosníci se líhnou za 13 - 15 dnů, a rodiče je další dva týdny krmí na hnízdě. Rákosníci jsou tažní ptáci. V září cestují do Afriky a vracejí se až na konci dubna. Rákosník velký je bohužel silně ohroženým, zvláště chráněným druhem. Nutno dodat, že naštěstí není zatím tak ohrožený, jako Pakůň plachý.

Proč má Pakůň rád vřes (a proč má sladkou moč)

Vřes obecný (Calluna vulgaris) zdobí svými růžovými kvítky suché, písčité a kyselé půdy, kde tvoří souvislé porosty zvané vřesoviště. Je důležitým zdrojem potravy pro ovce a jeleny, kteří se mohou krmit vrcholky rostlin, když sněhová pokrývka přykryje nízce pokrývá vegetaci. Lidově se mu říká také břes, břasa, erika, řes, jindavec, chvojčina, břesňák, hnidavec, hyndavec, modrý rozchod, suchotinka, vřes skotský. Latinské pojmenování Calluna je odvozeno z řeckého výrazu „k zametání“, protože se používal k výrobě košťat. V pověstech starých Slovanů nosily divoženky kytici vřesu za pasem a lidem pomáhal vřes proti zlým silám. Bílý vřes přinášel štěstí a jeho pruty bývaly prodávány k čarodějným účelům. "Vřesen" byl ve staroslověnském jazyce osmým kalendářním měsícem a symbolizoval konec léta. V lidové tradici se do nevěstina věnečku vplétala snítka vřesu, aby manželství bylo šťastné.
Rostlina obsahuje mimo třísloviny, slizové látky, erikolin (hořce chutnající glykosid pryskyřičné povahy), kyselinu citronovou a fumarovou a glykosid arbutin, který ve větší míře způsobuje vylučování cukru do moči (což může poškodit jaterní tkáň). Díky svému složení je vřes osvědčenou bylinou pro léčbu nemocí močových cest (včetně nepříjemného řezání při močení), ledvin a prostaty, pomáhá rozpouštět a odplavovat močové a ledvinové kaménky. Vřes pomáhá při léčbě revmatu a dně, při zánětech mezižeberního nervu a při bolestech hlavy. Stimuluje obranný systém těla při výskytu nežádoucích procesů v tkáních a je vhodný při únavě a vyčerpání. Jeho močopudné a mírně potopudné účinky působí na naše tělo detoxikačně (je proto vhodný pro jarní čistící kúru) a jeho diuretické působení ocení všichni, kteří trpí zadržováním vody v těle a otoky končetin. Protože nemá žádné nepříznivé účinky, je vhodný k dlouhodobému užívání. V oblasti gemmoterapie slouží vřes k potlačení nádorů (může se podávat samostatně, nebo v kombinaci s americkým ořešákem, eleuterokokem a výtažkem z hlívy ústřičné ve směsi Carcinae. Bachovy květové esence nabízejí esenci vřesu všem, kteří jsou příliš zaměstnaní sami sebou a neumějí naslouchat.
Na čaj sbíráme kvetoucí nať nebo samotné květy. Čaj (dvě lžičky drogy přelijeme šálkem vařící vody, necháme 15 minut louhovat a poté scedíme) léčí záněty močových cest, působí protizánětlivě a usnadňuje pocení. Lahodný nápoj pijeme vlažný jednou až dvakrát denně. Vřes je také základem čajové směsi určené pro zrozence ve znamení Raka. Ve směsích se prodává nejčastěji v kombinaci s přesličkou, šalvějí nebo řepíkem. Čajová směs proti hnisu v ledvinách – nať vřesu, nať zlatobýlu, nať rozrazilu, nať přesličky, nať šalvěje – dvě lžíce směsi zalijeme ½ l vroucí vody a necháme přikryté 15 minut vylouhovat. Přecedíme a pijeme vlažný čaj třikrát denně po třetině výluhu.
Před objevem chmele se vřes ve středověku používal jako přísada při vaření piva (nať vřesu se pečlivě čistila od zbytku rostliny, protože houby rostoucí na kořenech mohly být halucinogenní nebo toxické). Od 17. století se vřesové květy nakládají také do vína. Vysoce ceněným produktem je aromatický vřesový med, který má charakteristickou chuť a dokud není rozmíchán, stává se gelem. Často je označován za „krále medů“.


Kunšach (Gundschachen) – Spáleniště (Abbrand)

Osada Kunšach (Gundschachen) byla založena v 19. století a do roku 1920 patřila pod dolnorakouské okresní město Waidhofen an der Thaya. V té době zde žilo v 31 domech 254 obyvatel (z toho 213 Čechů a 29 Němců), kteří se živili převážně prací v lese a pletením proutěných košíků. V rozmezí let 1921 – 1930 patřila obec do okresu Třeboň a v dalších letech zanikla úplně. Připomínkou zdejších obyvatel je železný kříž, zachovalá studna a zbytky domů, dnes již skryté vzrostlým lesem.
Zdroj: Historický lexikon obcí České republiky 1869-2005 a Historicko naučná stezka "Paměti Vitorazska"

Jenom zkušení hledači dnes najdou v hustém lese stopy po zaniklé vesnici, která se nacházela v blízkosti hraničního přechodu Halámky. V roce 1945 byl Kunšach téměř vysídlen a později (v souvislosti s rozšiřováním pohraničního pásma) zcela srovnán se zemí. Více štěstí měla vesnice Spáleniště, která ve čtyřicátých letech 19. století vznikla v místě vypáleného lesa. Všechna půda zde původně patřila daleko starší obci Rapšachu. V roce 1830 byly tyto pozemky rozděleny mezi jednotlivé příslušníky obce, kteří si brzy na to začali stavět svá obydlí. Vesnice se začala rozrůstat a v roce 1 900 zde již byla škola a 60 domů s více jak 450 obyvateli, kteří se živili prací v okolních lesích a na polích.
Pamětní kniha Českých Velenic uvádí, že "svatby zde bývaly méně hlučné, vždy dle majetkových poměrů rodičů snoubenců. Na námluvy chodíval ženich v průvodu rodičů a výřečného námluvčího, který býval dohazovačem nevěst. Účelem námluv byla dohoda o věně a výbavě nevěsty, o výměnku a o materiálním zajištění rodičů i příštích manželů. Nevěsta sama chodívala po vsi v průvodu starší ženy vyprosit si na svatbu len, peníze a potraviny. Někde se hospodyně dívala na příchozí z úkrytu a děti bezelstně hlásily, že maminka není doma, ale schovala se za almaru. K oddavkám se vyjíždělo na chvojí vyzdobených vozech tažených opentlenými koňmi. Nevěstu doprovázel mládenec, ženich seděl s drůžičkou. Chasa zatáhla cestu svatebčanům pomocí zdobeného provazu, vzdala jim úctu podáním kořalky a od ženicha přijala výkupné, kterému se říkalo šrank. Teprve potom svatebčany propustili a doprovodili je střelbou až za ves…"


Život na blatech

Kromě vřesovišť bývala dalším důležitým místem výskytu Pakoně třeboňská blata. Průzkumem na Jelením Blatě, kde se měl kdysi Pakůň vyskytovat nejhojněji, došla naše expedice k  jednoznačnému závěru, že etologický výzkum (výzkum chování) Pakoně plachého nelze provést. Jak to celé bylo, vám prozradí další část expedičního deníku, kterou najdete v terénu.

Historie borků

Jedním ze starých a dnes již dávno zapomenutých koloritů na Třeboňsku byli borkaři - lidé, kteří na blatech rýpali rašelinové brikety, tzv. "borky". Borkovišť zde bylo několik s Šalmanovice, Jiříkovo údolí, Hrdlořezy a asi nejvýznamnější Červené Blato u Hranic. První zdejší rašeliniště dal roku 1869 otevřít kníže Schwarzenberk. Borky se vyráběly nejprve strojově, ale kvůli vysokým nákladům později už jen ručně. Pracovních příležitostí bylo v tomto koutu Čech málo, a tak rýpání borků zachránilo nejednu zdejší početnou rodinu. Práce však byla velmi namáhavá a málo placená. Tříčlenná rodina musela denně narýpat až 10 000 borků (tj. asi 4 borky za minutu). Lidé kvůli tomu museli začít s prací již kolem třetí hodiny ráno a končívali po dvacáté hodině večerní. Borky se rýpaly od jara do konce srpna, pak se již pouze sušily. Za 1 000 sušených borků bylo pouze 11 - 12 korun, a to i s pomocnými pracemi (jednalo se o tzv. "rámování", které spočívalo v odstranění vrchní vrstvy a kořenů). Lidé tak na borkovištích prožili více než polovinu svého, většinou velmi drsného a chudého života.


Pakoně, Pakoně, toho najdeš v Londoně...

Kolik existuje na světě Lodýnů? Možná, že to nikdo ani nikdy nespočítal. Kolik již však existuje v České republice? A kolik na Třeboňsku? A proč jsme tam vlastně zamířili s naší expedicí? Odpověď najdete, pokud dorazíte po našich stopách až… sem.

Malý a Velký Londýn

Celá oblast, ve které se pohybujeme, spadá do území Západního Vitorazska, známého spíše pod názvem Vitorazsko. Jde o historický název území v okolí Českých Velenic, připojeného k Československu od Rakouska 31. července 1920. Území Západního Vitorazska představuje malou část původního Vitorazska, které kdysi patřilo k Čechám, ale od konce 13. století celé náleželo k Dolním Rakousům. Dnes je Vitorazsko rozděleno, jeho západní a menší část patří České republice (jih okresu Jindřichův Hradec a přilehlá část okresu České Budějovice) a větší východní část patří Rakouské republice.
V okolí Rapšachu pak můžeme nalézt místa se zajímavými názvy, díky niž bychom mohli uskutečnist cestu kolem (části) světa za několik desítek minut. Prý jako výraz díků západním mocnostem, které se přičinily o začlenění tohoto území k Československu, bylo roku 1920 několik zdejších osad přejmenováno podle západních velkoměst: Nový York, Paříž, Malý Londýn a Velký Londýn. Nalezneme zde však také např. Bosnu. Jiné verze říkají, že se názvy některých těchto osad pozměnily dle toho, kam se kdysi odstěhovala velká částí místních obyvatel. Ať tak či tak, dnes z těchto osad již mnoho nezbylo. Při vašich cestách vás možná upoutá kaplička se zvoničkou stojící u cesty v Malém Londýně. Údajně ji postavil místní obyvatel jako výraz vděčnosti za to, že se vrátil živý z války.

Londýnské muzeum

Museum of London se nachází nedaleko katedrály svatého Pavla a v jeho blízkosti jsou vidět zbytky původních londýnských hradeb (muzeum je mimo jiné zodpovědné za organizaci vykopávek v rámci Londýna). Mezi spoustou exponátů, včetně zajímavé sbírky keramiky a slavnostního kočáru starosty City, zaujmou hlavně dva sály. První je věnovaný krutému požáru Londýna v roce 1666, jenž zničil velkou část středověkého města. Druhý sál naopak ukazuje zvláštní ekologicky laděnou fikci, jak by Londýn mohl vypadat v budoucnu, pokud dojde k výrazným změnám klimatu. Velkoformátové fotografie ukazují například situaci, kdy selžou velké protipovodňové bariéry na Temži, britskou metropoli zasáhne několikametrová povodeň a Londýn se promění v Benátky. Na dalších působivých fotografiích je vyobrazen vyprahlý pouštní Londýn či Londýn zasažený smogem jako indické Dillí. Návštěvníci si v rámci miniher na počítačové obrazovce mohou vyzkoušet stavbu kruhového domu z dob prvního osídlování, případně se v osobě mladíka z osmnáctého století pokusit ve městě přežít (např. v možnosti, zda si máte dát pivo nebo vodu, musíte zvolit pivo, protože voda byla tehdy špinavá a nakažená).
Vzorek Pakoních kopýtek tvoří součást dekoru glazované keramiky z prehistorického období "London before London".


Kdo se skrývá v pískovně

Putování po stopách Pakoně nás zavedlo do další pískovny, která se nachází nedaleko vesničky Františkov. Tato pískovna není zatopená, ani se v její blízkosti nenachází vřesoviště. Její průzkum však přinesl zásadní průlom v našem pátrání. Uvidíte sami, až se tam dostanete a najdete další část našeho expedičního deníku. Více vám prozradí naše záznamy na trase.

Co zajímavého se skrývá v okolí

"Ťutínek všude čenichal, hrabal, zkoušel půdu, až najednou zastavil. "Tady si udělám důlek." Na měkkém místě začal jezdit pozpátku po zemi kolem dokolečka. Ryl zadečkem do země, hlavou kolem sebe vyhazoval písek, až si vyhrabal pěkný důlek a byl v něm až po krk zavrtán. V samém měkkém písku. Nic z něho nebylo vidět, jen hlava s těmi dlouhatánskými zuby vyčnívala. "A teď mi, Ferdo, přiveď honem nějakého mravence, mám hlad!" poručil si Ťutínek a přimhouřil oči."
(O. Sekora, Ferda Mravenec)

Mravkolev obecný, Myrmeleon formicarius L (lat.)., ant-lion (angl.), Ameisenlöwe (něm.) je zástupce síťokřídlého hmyzu, jehož dravé larvy s velkou hlavou a silnými ozubenými kusadly jsou postrachem všech mravenců. Jejich přítomnost v prosluněné lesní hrabance nebo v písčité půdě poznáme podle nálevkovité jamky o průměru jeden až pět centimetrů, kde číhají na kořist. Pobíhající mravenec snadno sklouzne na sypkém podkladu do jamky, je uchopen mohutnými kusadly, usmrcen a vysát. Pokud se snaží z pasti uniknout, metá po něm larva zrníčka písku, až jej znovu srazí zpátky. Larva obvykle dvakrát přezimuje. Druhým rokem vytvoří asi 20 mm dlouhý kokon, v němž se zakuklí a obvykle v červenci se z něj líhne imago. Dospělý jedinec má štíhlé tělo a dlouhá úzká křídla o rozpětí 65 až 75 mm a ze svého úkrytu vylétá teprve večer. Samička láká samečka pomocí feromonů, mezi které patří terpenické alkoholy nerol a nostrenol. Po kopulaci pak snáší jednotlivá drobná vajíčka do suché půdy. Protože vylíhnuté larvy mají tzv. mimotělní trávení a jejich ústní otvor je nefunkční, potravu přijímají pouze v tekuté podobě. Z tohoto důvodu larva mravkolva vstříkne do své oběti velké množství slin, které obsahují pestrou směs enzymů. Vnitřní orgány uloveného mravence či jiného drobného hmyzu se pak během krátké doby přemění na tekutinu, kterou larva vysaje a nestravitelný chitinový krunýř odhodí pryč.

Hrnčírna Klikov (a pec Dračice)

Rozmach keramické výroby na Klikově a okolí v druhé polovině 19. století souvisel s postupným omezováním výroby tzv. měkké hrnčiny. Kvalitnější kamenina začala nahrazovat starší hrnčířské zboží vypalované na podstatně nižší teplotu. Novou technologii výroby přinesla do Čech německá rodina Klausů, která vypalovala svoje zboží v Kasselské peci na 1 300 °C (topilo se zde borovým dřívím, které dává dlouhý čistý plamen a v závěru výpalu šlehaly plameny až nad komín). Po jejím příchodu se do Klikova přistěhovalo i několik zkušených výrobců měkké hrnčiny z tradičních středisek jeho výroby (Ledenice, Bukovsko, Vltavotýnsko). Hrnčíře lákala místní keramická hlína, umožňující výrobu trvanlivějšího a žádanějšího zboží. Spotřeba "kamenného nádobí", jak se mu tehdy říkalo, byla velká a hrnčírny nestačily pokrývat poptávku. Vyráběla se především hnědě polévaná "selská" hrnčina, ale i bílé a malbou zdobené nádobí s průhlednou glazurou, včetně hrnců, džbánů, mís, pekáčů, bábovkových forem, forem na velikonoční beránky, sudů na zelí, květníků a květináčů. Po 1. světové válce však přišel pokles odbytu způsobený nárůstem tovární výroby plechového nádobí a porcelánu i změnou životního stylu, ale řada klikovských dílen úspěšně produkovala až do jejich znárodnění. Z dvanácti dílen na Klikově a okolí jsou nyní v provozu tři, které zachovávají původní způsob vypalování keramiky ohněm.

Železárna u Dračice

Železárna u řeky Dračice v nedalekém Františkově byla založena v roce 1794 (její stavbu řídil Tomáš Ignác Svoboda). Zdejší vysoká pec měřila 10,66 metru a jako paliva se používalo dřevěné uhlí. Ruda se dovážela z dolů od Dunajovic a Slověnic. V roce 1871 zde byla výroba surového železa zastavena a železárnu dnes připomínají jenom zbytky základů a zpola zasypaný vodní náhon. Území kolem řeky Dračice je v současné době přírodní rezervací o rozloze 8,1 hektaru.

Dračice (Reissbach)

V povodí řeky Dračice se zpracovávala železná ruda. V okolí Klikova byla dobývána, u Františkova se v hamru "Na Mýti" zpracovávala. Velká jarní povodeň, která roku 1867 zničila celou zdejší továrnu, se stala základem jedné ze zdejších pověstí. Pamětní kniha obce Rapšach zmiňuje lakotného správce "hamrů", který při té hrůzné podívané hodil v zoufalství svoji skříňku s penězi do bouřící řeky, kde se vlny mezi balvany vztekaly nejvíce. Beze stopy pak zmizel v lesích, kde se oběsil. Častokrát se chudí políčkáři živořící na březích Dračice vydávali v noci tajně k zatopenému pokladu, aby se těšili z lesku peněz probleskujícího mezi balvany. Ale ani dva páry koní, kteréí silnými háky na řetězech převracely balvany v řečišti, nepomohly nikomu pokladu dosáhnout. Snad proto vyhlíží řečiště Dračice v jejích peřejích tak podivně, jako by zde "lítá saň řádila". A poklad na jejím dně leží dál.

Kdo se vydá pěšky proti proudu Dračice směrem k Františkovu, může v lese najít i pozůstatky slavného období františkovských železáren a hamrů. Cesta proti proudu řeky naopak vede do bývalé obce Nová Ves, která ležela v místech, kde říčka přitéká na naše území. Obec v letech 1791 - 1792 založil František Jan z Fünfkirchenu s úmyslem poskytnout zde domov dřevařům a dělníkům, kteří těžili rašelinu. Protože původní název obce Kösslersdorf (pocházející po řediteli panství) se nevžil, Němci se přiklonili k českému názvu Nová Ves - Neudorf (Najdorf). Původní osada lesních dělníků se rozrůstala a v roce 1900 zde bydlelo v 62 domech celkem 297 Čechů a 267 Němců. Po roce 1948 však byla vesnice vystěhována a zlikvidována jako neobyvatelná součást hraničního pásma. Zůstaly po ní pouze zpevněné cesty, křížek, jedno polorozpadlé stavení a plané ovocné stromy. O kříži se vypráví, že zde je pohřbeno pět francouzských vojáků, kteří se vraceli z bitvy u Slavkova.
Zdroj: Historicko naučná stezka "Paměti Vitorazska"