O krajině

Vědecká definice krajiny by mohla znít např. tak, že "krajina je dlouhodobě stabilizovaný soubor přírodních a antropogenních charakteristik vázaný na určitý reliéf a mající nějaký společný historický základ". Jedná o složitý komplex jevů, který detailně nedokážeme popsat ani za pomoci současné vědy. Každá krajina v sobě skrývá stopy svého vývoje od dávných geologických dob až po současnost. Pokud si dokážeme v duchu představit dění okolo sebe v geologických měřítkách, uvědomíme si také to, že krajina se chová jako skutečný živý organismus. Její části se rodí, vyvíjejí i umírají. Energetické toky se mění, mění se "hlas" či "tón", kterým k nám krajina promlouvá. Ti, kteří chápou, se před ní sklánějí v hluboké úctě.

Všichni máme zkušenost, že existují různé krajiny, ale rozdíly mezi nimi spíš cítíme, než abychom je uměli pojmenovat. Krajinu vnímáme celkově, nejenom jak vypadá, ale také jak na nás působí. Součástí vnitřní, či dokonce duchovní kolonizace krajiny bylo vždy vytváření míst, jakýchsi ohnisek či základen dalších výbojů. Patří mezi ně kláštery, kapličky, boží muka, významné křižovatky a "plácky" před mosty a mostky. Krajina tvoří reálný základ našich životů i po generace dotýkaný a proměňovaný kus země, který byl pro její obyvatele vždy předmětem péče, úcty a obdivu.

Odtud již není daleko k chápání krajiny jako naší Matky, mocné Paní. V lidském nevědomí, které prosakuje na povrch sny, pohádkami a bájemi, existuje již dávno v podobě archetypu bohyně Matky země, Velké matky a v dalších jménech, kterými byla v různých koutech světa nazývána. Byla to Paní, kterou bylo třeba respektovat. A to znamená především naslouchat jejímu hlasu. Nestačí však hlas jen poslouchat, musíme mu i rozumět. A jelikož pro mnoho výrazů, jimiž k nám krajina promlouvá, neexistují v lidské řeči slova, pomáháme si často obrazy a symboly.

Někdy rozeznáváme duši krajiny, se kterou bývá spjata mírnost, laskavost a starostlivost matky dávající chléb. Jindy hovoříme o duchu místa jako o mužské entitě, která organizuje, artikuluje a vtiskuje charakter místu. Duše je vždy hlavně předmětem lásky, zatímco duch předmětem poznání a zacházení. Duch místa je způsobem, jak místo funguje a ovlivňuje naše těla i pocity. Jakmile pochopíme, jak na nás okolí působí, dokážeme utvářet místa, která slouží k užitku v nich žijícím lidem. Duch místa je pak posílen tím, že si jej ceníme. Taková krajina pak má svůj specifický Genius loci.

"Víme-li, kdo jsme a odkud přicházíme, má naše identita pevné základy. Bez této znalosti se podlamuje" říká Christopher Day. Kvality našeho okolí, ať již jsou konfrontační nebo harmonické, v nás rezonují. Poničená místa nás ničí, ale krásná místa jsou založena na "správnosti", na ekologickém zdraví místa. Mají integritu a rovnováhu. Krajina je odpovědí na určité volání, ale správně odpovídají jenom ty zdravé krajiny.

Pojďme naslouchat. Možná se dozvíme nejen o krajině, ale i sobě samých více, než jsme na začátku čekali...