Kultura a osídlení krajiny

Zdejší krajina nepatří ke klasickým starým, úrodným a od pravěku téměř souvisle obývaným sídelním oblastem. Historikové sice předpokládají, že již koncem starší doby kamenné, paleolitu, občas pronikli paleolitičtí lovci do přístupnějších částí Českomoravské vrchoviny či Třeboňské pánve, ale spíše jen v menších počtech. Nepochybně tak činili z nynějšího Rakouska, např. proti toku Dyje mohli proniknout až do Telčské či Dačické kotliny. Větší počet paleolitických stanic byl nalezen až více na jihovýchod, v oblasti rakouského Drosendorfu.

Řecký geograf Ptolemaios (2. stol n. l.) píše o mohutném Hercynském lese, pokrývajícím jižní hranice Čech a Moravy. Také podle zprávy Tacitova spisu "Germania" byly středoevropské krajiny nepřístupné pro hrozné pralesy a bažiny. Rovněž Kosmas podává obdobná svědectví, že ještě za jeho časů byla pohraniční horstva pokryta téměř neporušenými lesy, které zasahovaly hluboko do Čech i sousedních zemí. Proto se o zemských hranicích nezřídka zdůrazňovalo, že jdou středem pomezního hvozdu (media silva). Jak naznačují některé prameny, procházely tímto hvozdem staré obchodní stezky a zelený ochranný val vnitrozemí byl promísen pomezními hrady.

Velké stěhování národů přivedlo do tohoto kraje vedle Keltů také Germány a Slovany, z nichž se později staly dvě nejdůležitější jazykové skupiny, které můžeme zjednodušeně nazvat česky a německy mluvící. Vzhledem k blízkosti hranice mezi Čechami a Rakousy však většina obyvatelstva musela mluvit oběma jazyky. Z pohledu prostých lidí nebylo důležité, jakým jazykem kdo mluví, ale kde bydlí; podle toho pak patřil do Čech nebo Rakous.

Z devátého století našeho letopočtu pocházejí nejstarší archeologické důkazy o pobytu Slovanů na tomto území, kteří pronikali dále a více do pomezního hvozdu než jejich předchůdci Keltové či Germáni. O silnějším a trvalejším osídlení však můžeme na základě dosavadních nálezů hovořit až od 10. století a první skutečně doložené zmínky o osídlení oblasti sahají až do století dvanáctého, kdy na těchto obchodních stezkách vznikají malé osady či dvorce. Tak vzniklo např. město Třeboň, ale i mnohé další. Kolonizaci lesní půdy ve větším rozměru započaly až ve druhé polovině 12. století dolnorakouské kláštery.

Celá oblast od Gmündu po Zwettl byla v minulosti na čas osídlena také Slovany, jejichž centrum snad tvořilo hradiště Vitoraz (dnešní Altweitra na rakouském území), spojené vitorazskou stezkou s Doudlebskem. Dějiny tzv. Vitorazska nejsou dosud stále plně probádány a nabízejí tak mnoho pramenů k různým legendám a pověstem. Nejstarším historickým písemným dokumentem, hovořícím mimo jiné i o této oblasti, jsou známé Fuldské Anály. Vitorazské slovanské obyvatelstvo však posléze potkal podobný osud, jako většinu ostatních slovanských kmenů v této oblasti, které přijaly křest z rukou německých; všechny postupně podlehly germanizaci. Důležitou roli sehrál i cisterciácký klášter ve Zwettlu, a to nejen prosazováním německé kultury, ale např. i založením rybníka Žár (u stejnojmenné nejstarší doložené osady na Novohradsku), u něhož byla počátkem 13. století vybudována tvrz Žumberk s opevněnou vesnicí i kostelem. Vlivem rostoucího významu vitorazské obchodní stezky vznikl ve stejné době na ostrohu nad řekou Stropnicí (v dnešních Nových Hradech) strážní hrad. Podobný systém hradů a hrádků začal vznikat podél celé tvořící se hranice mezi Čechami a Rakousy.

Rozdělená krajina

Vitorazsko (něm Weitraer Gebiet) je území o rozloze 113 km2, ležící na jih od Jindřichova Hradce v horním povodí řeky Lužnice, která pramení na rakouské straně Novohradských hor. Toto území tzv. Západního Vitorazska představuje malou část původního Vitorazska, které kdysi patřilo k Čechám, ale od konce 13. století celé náleželo k Dolním Rakousům. Poválečné rozdělení Vitorazska 31. července 1920 mezi tehdejší Československo a Rakousko na základě Saint-Germainské smlouvy poznamenalo i tamější obyvatelstvo.

Dnešními centry území jsou na české straně České Velenice, na rakouské Gmünd. Vitorazsko má zvláštní tajemství nejen proto, že bylo v časech železné opony opomíjené, pozapomenuté. Hodně za to může i místy melancholická řeka Lužnice, na rakouském území Lainsitz. Lužní lesy, tůně, koruny divokých keřů a stromů, zvláštní klid. A kolem ní stopy dávno zmizelého života s rušnými vesnicemi sklářů, železářů, dobyvatelů rašeliny, písků a také tvůrců krásného hliněného nádobí.

Dvacáté století a jeho válečné konflikty přinesly nejzásadnější změny ve vývoji celého tohoto regionu. První světová válka znamenala vznik Československého státu a posílení vlivu české menšiny vůči německy mluvící většině. Odchod českého obyvatelstva z pohraničí v roce 1938 a poválečný divoký i řízený odsun německy mluvícího obyvatelstva úplně změnil situaci v mnoha městečkách a vsích podél hranic. Tradiční, po staletí zde žijící rody, odešly a byly nahrazeny přistěhovalci z různých koutů Čech, rumunskými Slováky, Maďary či Bulhary. Někteří pouze prošli, jiní se zde usadili natrvalo. Vztah k místní krajině i bývalé sousedské vztahy byly zpřetrhány. Až dnes se je znovu pomalu pokoušíme nalézat.

Dlouhá staletí žilo v příhraničí česky a německy mluvící obyvatelstvo ve shodě, bez konfliktů a se společným zájmem o další rozkvět. Smutné události dvacátých, konce třicátých let, druhá světová válka a poválečný vývoj toto společné soužití přerušily, a zpřetrhaly kontakty mezi lidmi odlišné národnosti. Dnes už asi nikdo nemůže úplně napravit škody a bolest, které byly v minulosti způsobeny. Podobný osud má celé toto česko-rakouské příhraničí. Zatímco na české straně se hranice přísně střežila a přikládala se jí velká politická důležitost a velká symbolická hodnota spojená s obranou země, na rakouské straně se pohraniční oblast zanedbávala a podceňovala. Vyznačovala konec svobodného světa a blokovala volný obchod, byla tudíž neperspektivní a nezajímavá. Nerozvíjela se tedy tolik, jako zbytek země. Tato asymetrie jen posílila pocit historické nespravedlnosti započatý odnětím Vitorazska.

Přes to všechno nám historie i krajina, ve které žijeme, ukazují, jak blízko k sobě mohou obyvatelé příhraničí mít a jak úzce mohou být navzájem spojeni. Lidé z nejstarší generace si pravděpodobně ještě pamatují tu lepší stránku společné historie a dobré sousedské vztahy mezi Čechy a Rakušany. Zkušenosti střední generace už nejsou tak pozitivní, a to i proto, že železná opona nedovolovala vést mezinárodnostní dialog téměř vůbec. Až teprve pro nejmladší generaci je opět přirozené a běžné, že může vnímat své sousedy bez předsudků a s možností běžné mezilidské komunikace.