Přístup ke krajině

Krajina je dynamický objekt. Změny v krajině vlivem přírodních nebo socioekonomických impulsů mají vliv i na lidskou společnost a její činnost. Pro pochopení dynamiky je třeba znát i historickou minulost, která je příčinou jejího dnešního stavu a vysvětluje duchovní formy a vývojové vztahy, které se nedají vysvětlit dnešní dynamikou. Krajina se tedy neustále mění.

Rozsah člověkem obývaného a kultivovaného území se v průběhu tisíciletí sice zvětšoval, přesto však dlouho zůstával omezen na nejúrodnější a klimaticky nejpříhodnější oblasti. Teprve v raném středověku, od 13. století, se rozšířila lidská civilizace do nových území, vrchovinných a podhorských oblastí, což s sebou neslo odlesňování, vysoušení půdy, ale i zakládání rybníků, měst a vesnic. V této době, ani v pozdější, však nedošlo k vážnějšímu narušení ekologické stability krajiny, ani k odloučení člověka od krajiny, ve které žil. Teprve průmyslová revoluce v 19. století přinesla naší krajině zásadní změnu. Ráz krajiny byl poznamenán překotným růstem měst, stavbou továren, silnic a železnic, zakládáním dolů. Prořídlé lesy, až do této doby s převahou listnáčů, byly měněny na výnosné a rychleji rostoucí monokultury jehličnanů. Zůstávala však nezatížena chemickými přípravky a dopad lidské činnosti na biodiverzitu nebyl příliš velký.

Tento stav na české straně trval až do nástupu socialistické kolektivizace počátkem 50. let 20. století. Z původně racionální potřeby zvětšit rozlohu pozemků, zejména orné půdy, pro nasazení mechanizace se stal bezduchý politický cíl, postrádající odbornou sebekontrolu a nakonec i zdravý selský rozum. Brzy se začal projevovat i "komunismus v krajině". Uplatňovala se zásada centrálního řízení (jednotný systém hospodaření bez ohledu na místní podmínky, přizpůsobení tvaru a velikosti pozemků technice, vytváření obrovských pozemků, hospodářství bylo vedeno výnosem, masově se hnojilo minerálními hnojivy a půda skrze toto hnojení byla ničena cizorodými látkami). Vznikala velká zemědělská střediska necitlivě zasazená do krajiny. Kromě negativních důsledků v podobě ničení půdy byla důležitá i změna postojů lidí k půdě a venkovu, změna jejich citlivosti a osobní individuální angažovanosti v krajině a vůči ní.

Krajina má přitom pro lidskou společnost řadu nezastupitelných funkcí, přičemž tyto funkce se s rozvojem lidské společnosti mění svými prioritami. Některými kulturami je krajina chápána jako posvátný prostor. Takto stále vnímají např. krajinu Tibetu její obyvatelé. Přistupují k ní jako k posvátému prostoru, který je potřeba udržovat a obnovovat pravidelnými rituály. Podobně chápali krajinu i naši předkové a podle toho se k ní chovali. Krajina a lidé spolu žili v souladu.

Každá krajina má několik základních atributů. Mezi ně patří, kromě polohy a rozlohy, krajinného rázu a krajinného režimu, také historie a paměť krajiny. Právě bez této poslední složky by krajina ztratila svůj genius loci. Zapomeneme-li a budeme chtít krajinu jen využívat, postupně ji ztratíme. Tím ale také ztratíme část sebe samých. Nazvali jsme sami sebe Homo Sapiens, neboli člověk moudrý či rozumný. Chceme-li se takovými skutečně stát, musíme se opět naučit naslouchat svému okolí, krajině i lidem kolem nás. Bez ohledu na umělé hranice nakreslené na mapě, vytyčené v krajině, usídlené v naší mysli.

Krajina je bez hranic.