Tvář krajiny

Tvář krajiny, našeho domova, jehož obraz od narození vnímáme, je výsledkem působení mnoha generací našich předků. Vzhled krajiny i její různorodost je především výsledkem moudrého hospodaření člověka, hospodaření v souladu s krajinou, při snaze se za daných možností co nejhospodárněji uživit. Duchovní rozměr získala zdejší krajina od svých původních obyvatel, především Keltů a následně Slovanů, na které navázali křesťanští kolonizátoři.

Většina z nás si ke "své" krajině, kterou bychom nejspíše označili za tvář našeho domova, vytváří (vědomě i nevědomě) velmi silné citové pouto. Bohužel, ve druhé polovině dvacátého století se z české krajiny vytratil hospodář. Zejména socializace venkova programově zpřetrhala téměř veškeré vazby na krajinu. Došlo k rozvrácení našeho vztahu k půdě, k domovině. Zatímco před sto lety člověk v krajině žil a pracoval, dnešní člověk jí projíždí, ať již jako návštěvník či jako průvodce převáženého zboží. Dnešní člověk se s krajinou míjí.

Pokud do budoucna chceme zvrátit tento neuspokojivý trend, přeměnu velké části krajiny na neosobní neobytný výrobní prostor, pokud chceme zabránit dalšímu vylidňování venkovské krajiny, pokud nechceme ohrožovat ekologickou stabilitu, musíme si krajinu hájit. Krajina a její systémy jsou životodárným zdrojem naší existence, naším domovem i útočištěm. Abychom tak mohli činit zodpovědně, musíme se opět naučit krajině naslouchat.

Vydejme se tedy do krajiny česko-rakouského příhraničí. Její tvář je podobná a přeci v něčem odlišná. To odlišné lze nazvat jiným přístupem ke krajině a k hospodaření, přístupem, který na rozdíl od našeho, nebyl uměle ideologicky ovlivněn a poničen.

Tvář jednotlivých oblastí

Jindřichohradecko
Po geomorfologické stránce je západní část Jindřichohradecka tvořena Třeboňskou pánví, zatímco převážná většina území náleží dvěma celkům Českomoravské vrchoviny: Křemešnické vrchovině (sever území) a Javořické vrchovině (východ a jihovýchod). Hlavní říční osou Jindřichohradecka je řeka Nežárka. Zdejším typickým krajinným fenoménem jsou rybníky. Zasahuje sem okraj rozlehlé třeboňské rybniční soustavy, řada rybníků byla vybudována i v samém centru Jindřichohradecka na přítocích Nežárky, početně menší rybniční skupiny jsou i na Dračici a Koštěnickém potoce. Na tomto území najdeme mnohé přírodní zajímavosti, z nichž některé mají zvláštní ochranný režim jako rezervace nebo chráněné přírodní výtvory. Svou východní částí sem zasahuje CHKO a Biosférická rezervace Třeboňsko, jihovýchod zaujímá přírodní park Česká Kanada a po celém území najdeme menší přírodní památky či rezervace. Jindřichohradecko je bohaté i na historické památky.

Česká Kanada
Romantická, řáídce osídlená krajina, je v současné době přírodním parkem. Kopce jsou zde převážně ploché, s balvany a kamennými stády na vrcholech. V bizarních skalních útvarech z hrubozrnné a landštejnské žuly roztroušených po zdejších lesích vytvořilo zvětrávání kamene skalní mísy a nechybí ani viklany. Východní část tvoří Dačická pahorkatina, která má ráz protáhlé sníženiny. Zajímavými skalní útvary je Česká Kanada doslova poseta, na polích mnohdy zůstávají rozesety balvanovité ostrůvky. Českou Kanadu roztíná středem evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem, přičemž je obepínána řekami Nežárkou a Moravskou Dyjí. Obtížné životní podmínky způsobily, že zdejší krajina byla poměrně pozdě osídlena a dodnes se průměrná hustota osídelní pohybuje nízko pod průměrem. Je však vyhledávanou turistickou oblastí.

Novohradsko
Oblast při státní hranici s Rakouskem je charakterizovaná svou dominantou, Novohradskými horami. Z geologického hlediska patří Novohradské hory do Šumavského masivu. Hlavními horninami jsou zde zejména žula, rula a svor. Velmi dobře jsou zde patrné důsledky mrazového zvětrávání, např. mrazové sruby, kamenná moře, izolované skály, skalní hradby apod. Území je poměrně nedotčené civilizací a to i díky tomu, že místní obyvatelstvo bylo z této hraniční oblasti po roce 1948 vystěhováno. Vrcholky Novohradských hor převyšují 1000 m n. m. a zdejší husté hraniční hvozdy se sítí potůčků patří k jedné z nejzachovalejších částí přírody v České republice. Rakouské pohraničí navazující na oblast Novohradských hor se pak může pyšnit mnohými kamennými útvary, přístupnými například v rámci parku Blockheide nebo nedotčenou přírodou v nivě řeky Lužnice. Taktéž rakouské pohraničí využívá své zdravé klima k léčebným účelům. Stejně tak jako v Novohradských horách na české straně, existují i lázeňské oblasti na straně rakouské, např. Moorbad Harbach.

Waldviertel
Waldviertel je v převážné míře tvořen zvlněnou vrchovinou o nadmořské výšce 400 až 900 metrů. Nejvyššími partiemi Waldviertelu jsou západní oblasti tvořené geomorfologickými celky Freiwald a Weinsberger Wald (pokračování Novohradských hor). Vrchovina středního a východního Waldviertelu se dělí na několik celků. Okolí Gmündu je tvořeno pánví Becken von Gmünd, což je přirozené pokračování Třeboňské pánve. Geologicky náleží území Waldviertelu k Českému masívu. Podklad je proto budován především starohorními přeměněnými horninami (ruly, svory), jejichž útvary jsou místy proraženy mladšími prvohorními vyvřelinami, především žulami. Tyto krystalické horniny jsou místy, zejména v pánevních sníženinách, pokryty třetihorními nebo čtvrtohorními usazeninami. Na nerostné suroviny je Waldviertel poměrně chudý, těží se tu pouze žula. Většina území náleží do povodí Dunaje, které zde reprezentují tři říční soustavy: soustava řeky Kamp (název je odvozen pravděpodobně od keltského označení „kambus“ - křivý, které zřejmě odráží klikatící se říční tok), soustava řeky Krems a konečně soustava Dyje (Thaya), jejíž název je odvozen zřejmě od slovanského slova „dujas“ - šumící řeka. K povodí Labe náleží pouze říční soustava Lužnice, jež odvodňuje severozápadní partie Waldviwertelu a pokračuje dále do Čech. Významné jsou i zdejší rybníky. Velká rybniční soustava byla vybudována na přítocích Lužnice v okolí měst Gmünd, Schrems a Heidenreichstein, menší skupiny těchto vodních děl najdeme i v povodí Německé Dyje.
Nejzajímavějším přírodním úkazem ve Waldviertelu jsou obrovské žulové monolity, erozí zformované do bizarních tvarů. Keltové je uctívali jako kultovní místa s magickou mocí. O původu kamenných formací ve Waldviertelu vyprávějí mnohé legendy a pověsti. Nejčastěji jsou, podobně jako na našem území, spojeny s čerty, najdeme zde však i díla Boží.
Klimatické poměry snad nejlépe vystihují dvě zdejší pořekadla: "Ve Waldviertelu je devět měsíců zima a tři měsíce chladno", nebo také "Ve Waldviertelu je vždy o jeden oděv chladněji". Podnebí, reliéf i geologický podklad jsou v těsné souvislosti s ostatními přírodními poměry. Jak již samotný název Waldviertel napovídá, je velká část plochy (asi 2/5) pokryta lesy, v současnosti převážně smrkovými monokulturami, které nahradily původní smíšené lesy, tvořené bukem, dubem a jedlí. Pro Waldviertel jsou charakteristická i rašeliniště, např. v okolí Heidenreichsteinu nebo v oblasti Freiwaldu.

Nu řekněte, není tohle původně jedna a ta samá krajina?